Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Promarněný rok ČSSD

Promarněný rok ČSSD

Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že ČSSD má za sebou úspěšný rok.  Po téměř osmi letech v opozici vede vládu, je odpovědná za formulaci české zahraniční politiky, na Hradě sedí její bývalý předseda.

Přesto se vtírají otázky. Co vlastně ČSSD dnes reprezentuje? Jaké jsou její hodnoty? Má nějaké vlastní vize? Inspirativní politiky?

Její domácí politiku v roce 2014 neurčoval už volební program opoziční strany, ale program vládní. Ač většina lidí jistě chápe, že ten je výsledkem kompromisu s konzervativními lidovci a pravicově populistickým ANO, přesto nebylo vždy jasné, co v konečném součtu, pokud vůbec něco, reprezentuje levicové hodnoty, k nimž se ČSSD formálně hlásí.

Symbolem tohoto selhání byly snahy představitelů strany umetat u nás za téměř jakoukoliv cenu cestičky nadnárodnímu kapitálu, jakož i „hodnotově neutrální“ cestičky pro české investice v nedemokratických zemích.

Budeme-li konkrétnější, levicové by kupříkladu bylo, kdyby se ČSSD starala též o to, zda český velkokapitál, kterému umetá cestu, je vůbec „český“, když mnohé z těchto firem oficiálně sídlí v daňových rájích. Anebo co se s daňovými úniky a repatriací zisků do zahraničí v případě mnoha zdánlivě domácích firem dá dělat. Nebylo by kupříkladu  možné hledat ve spolupráci s evropskou levicí účinnější formy regulace kapitálu a přerozdělování, než jak se to děje v současném modelu diktovaném německou konzervativní politikou?

Nic takového strana ovšem neřeší. Zatímco čerstvý premiér Bohuslav Sobotka se snažil ze všech sil přesvědčit firmu Amazon, aby za téměř jakýchkoliv podmínek otevřela u nás svoje distribuční centra, v nichž najde práci pár tisícovek skladníků, ministr zahraničí Lubomír Zaorálek ujišťoval v Číně, že ekonomickým vztahům nebude stát v cestě nějaké naše „vměšování“ do vnitřních záležitostí Číny.

V tom si ČSSD výtečně porozuměla s prezidentem Milošem Zemanem. Pěknou ukázkou „levicovosti“ prezidenta, a potažmo  i současné ČSSD,  tak bylo, když prezident v čínské televizi servilně ujišťoval Číňany, že se k nim přijel z demokratické země učit o stabilitě. Načež odcestoval do vlasti v soukromém letadle pronajatém podnikateli, jejichž mnohé firmy sídlí v daňových rájích.

Ostatně už volební program ČSSD byl mlhavý, pokud šlo o levicové hodnoty. Těm, které formuluje kulturní levice, se dokonce důsledně vyhýbal. Ze všeho nejvíc připomínal program nějakého odborového hnutí, které chce reprezentovat především zájmy sociálně slabších lidí z malých českých měst a vesnic.

Výsledky senátních a komunálních voleb tomu odpovídaly. ČSSD drtivě prohrála ve velkých městech s hnutím ANO, a stala se tak stranou maloměsta a venkova. Na programovou ofenzivu, která by k ní přilákala mladší, vzdělanější  lidi, nemá.

Její předáci možná doufají, že svoji značnou neoblibu v těch segmentech společnosti, které  budou vzhledem k demografickým změnám brzy tvořit většinu voličů, ČSSD snad zlomí, pokud bude dobře vládnout. Jenže, naneštěstí pro ni, se musí  o každý úspěšný vládní počin dělit ve veřejném mínění zejména s hnutím ANO, jehož vůdce zatím zvládá přisvojování si zásluh za vše možné mnohem lépe.

ČSSD měla jistou možnost se jasněji vyprofilovat coby strana moderní levice, když se její předseda Bohuslav Sobotka pustil před jmenováním své vlády do souboje s prezidentem Milošem Zemanem a jeho podporovateli ve straně. Byl to souboj nejen o moc a správnou interpretaci ústavy, ale v symbolické rovině také souboj mezi postkomunistickou částí ČSSD, která stojí za prezidentem, a lidmi, kteří by snad chtěli za postkomunismus vykročit.

Sobotka tento souboj ale vzdal—a možná z dobrých důvodů. Zejména rusko-ukrajinský konflikt totiž ukázal, že značnou část členů a sympatizantů strany inspiruje vláda silné ruky Vladimíra Putina mnohem více než řeči o lidských právech, demokracii a modernitě. I intelektuálové se stranou spříznění stráví mnohem více času denuncováním Západu, zejména USA, než kritikou imperiální politiky Ruska.

Což o to, stranu, která zůstává v jádru postkomunistická, tyto postoje evidentně stmelují. Otázkou je, zda o smyslu takové politiky dokáže strana přesvědčit i  ty segmenty veřejnosti, které reprezentují budoucnost, protože budou v české společnosti stále více dominovat. Zatím to tak rozhodně nevypadá.

Právo, 6.1.2014