Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Protesty a parlamentní demokracie

Protesty a parlamentní demokracie

Odborové svazy by měly „ubrat plyn“, když na masových demonstracích volají primárně po demisi vlády, jakkoliv neoblíbená může být. Role odborů v moderních demokratických společnostech je nezastupitelná, ale jejich požadavky a tlak by se měly zastavit před branami parlamentní politiky.

 Řečeno jinak, odbory mají plné právo odmítat konkrétní opatření vlády, která nějak poškozující zájmy zaměstnaneckých skupin, které reprezentují. A mají bezpochyby i právo protestovat proti celkové politice vlády, kterou vidí jako asociální. V tomto kontextu jim zákony moderních demokratických společností nabízejí celou škálu kroků, od vyjednávání až po stávky.

 Je ale diskutabilní, zda jsme ještě na půdě jasného a srozumitelného dělení rolí mezi různými institucemi v parlamentní demokracii, a vlastně na půdě parlamentní demokracie, když odboroví předáci nejen vyzývají jménem odborových organizací vládu k rezignaci, ale dokonce především za tímto účelem organizují masové protesty.

 Taková role odborů je namístě v nedemokratických systémech, jako tomu bylo třeba v Polsku v 80. letech minulého století. Jenže Solidarita byla i kvůli způsobu, jímž vznikla, a protestům, které organizovala, spíše politické hnutí. My ale už nemáme „revoluční“ odborové hnutí, máme odborové hnutí.

 Přitom v demokratické společnosti máme k dělání politiky celou řadu institucí, mezi nimiž hrají primární roli politické strany. Z jejich soutěže vzejdou po volbách vlády, pro jejichž odvolání pak existují ústavně jasně stanovená pravidla hry.

 Různí představitelé občanské společnosti, kam patří i odbory, mají samozřejmě právousoudit, že ta či ona vláda je špatná a nekompetentní, a mají právo ji kritizovat nebo na ni vyvíjet tlak. Za určitých extrémních situací může být na místě i generální stávka jako projev nesouhlasu s těmi či oněmi aspekty vládní politiky.

 Nelze navíc samozřejmě vyloučit, že různé odnože občanské společnosti budou organizovat demonstrace proti samotné existenci té či oné vlády, ať už z konkrétních důvodů nebo z frustrace, jako projev „tekutého hněvu“. Ani v tom jim pravidla demokratické hry nebrání.

 Pokud ale organizují takové demonstrace proti demokraticky ustavené vládě odbory, ocitáme se na velmi tenkém ledě. Žádná parlamentní demokracie nemůže fungovat v podobě tohoto typu nátlaku, a odbory by neměly takové snahy přiživovat.

 Václav Bělohradský má pravdu, když upozorňuje, že se u nás místo politické opozice opakovaně formuje opozice proti politice. Protesty proti demokraticky zvolené vládě k tomu přispívají, navíc odbory by si neměly přisvojovat ani roli politické opozice.

 V tomto kontextu je namístě také otázka, zda by se na masových protestech organizovaných odbory proti vládě  měli přiživovat předáci levicové opozice. Ti přeci mají svoje politické prostředky, jak na vládu tlačit, popřípadě ji sesadit, k nimž patří i hlasování o nedůvěře vládě.

 Představme si, že by masové protesty organizované odbory proti vládě vládu skutečně smetly. Jaká by byla od příště pravidla demokratické hry? Možná by se měli odboroví předáci nad touto otázkou zamyslet.

Právo, 28.4.2012