Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Protiimigrační internacionála Pegidy

Protiimigrační internacionála Pegidy

Spolupráce skupin zaměřených v jednotlivých evropských zemích proti masové imigraci a islamizaci Evropy pod záštitou německého hnutí Pegida podle všeho nemá velkou budoucnost. Ačkoliv se pod záštitou Pegidy konají tento víkend demonstrace ve 14 evropských zemích, snahy o užší spolupráci narazí na několik limitů.

Tak především různá protiimigrační, popřípadě antiislamistická hnutí v jednotlivých zemích vycházejí z velmi odlišných zkušeností. Zatímco v Německu, kde Pegida vznikla, je dnes zhruba milión čerstvých imigrantů, převážně z islámských zemí, v České republice, v níž s Pegidou spolupracuje Blok proti Islámu Martina Konvičky a hnutí Úsvit, nejsou skoro žádní.

V situaci, kdy hnutí v jedné zemi upozorňuje na konkrétní nezvládnuté problémy s migrací a požaduje odstoupení kancléřky, zatímco v té sousední jde vesměs jen o strašení tím, co by mohlo i nastat „kdyby“, je těžké hledat společný jazyk.

Už teď jsou různá protiimigrační hnutí na národní úrovni rozhádaná, protože se liší mírou svého radikalismu a v jejich čele se to hemží velkými egy, často s psychopatickými sklony. Všechny tyto skupiny se označují za „patriotistické“, což v praxi znamená nacionalistické, přičemž z nacionalismů, jak známo, je nemožné ukout nějakou vnitřně integrovanou internacionálu.

Pokud by „protiimigrační internacionála“ pod záštitou Pegidy zůstala jen u praktických cílů, jako je koordinovaný tlak na národní a evropské elity, aby omezily migraci, mohla by do jisté míry uspět. Jenže jak to u takových hnutí bývá,  program Pegidy už má větší ambice: volá po odstoupení všech bruselských a globálních elit, které prý přinesly pouze bídu, nezaměstnanost, korupci a morální rozvrat.

To už začíná znít jako návod na světovou revoluci, v níž by takové elity měli nahradit morálně čistí národovci. Není třeba zdůrazňovat, že spoustu lidí, kteří by jinak možná sympatizovali s tlakem na omezení imigrace, to vyleká.

Tomio Okamuru, Marka Černocha nebo Martina Konvičku může část společnosti brát v krizové situaci jako protestní lídry, ale oni i jim podobní v různých evropských státech, jako je i sám zakladatel Pegidy Lutz Bachman, těžko splňují představy o nových globálních elitách, které by věděly co se světem v širším slova smyslu.

Právo, 6.2.2016