Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Protimluvy české zahraniční politiky

Protimluvy české zahraniční politiky

Nový tým v čele české zahraniční politiky by rád dělal spoustu věcí jinak než jeho předchůdci, čemuž má v symbolické rovině posloužit i odklon od „lidskoprávního atlantismu“, který byl spojován se jménem Václava Havla. Proti této prý přežilé politice  staví sociálnědemokratický Černín politiku „humanismu“, která chce klást odpor i „zločinům a excesům spojeným se zájmy Západu.“

Václav Bělohradský, který má k novému zahraničně politickému týmu blízko,  obhajuje tuto změnu v textu nazvaném „Lidskoprávní spanilé jízdy“ (Právo, 28.6.2014) tak, že „lidskoprávní atlantismus je  prý „beznadějně pokrytecký“. Je to prý „lžiideologie“,  která revoluční smysl pojmu „lidská práva“ zužuje na obranu (euroamerických) zájmů v globální ekonomice. 

To je ovšem vysvětlení plné protimluvů. Vezměme si jako příklad Havlovy postoje k Tibetu. Pokud bychom použili Bělohradského mustr,  pak se Havel opakovaně zastával Tibetu na základě jakési „lžiideologie“ lidskoprávního atlantismu, přičemž v konečných důsledcích bránil jen (euroamerické) zájmy v globální ekonomice.

Proč tedy ale Havla kritizovali zleva i zprava, že svou podporou pro Tibet ohrožuje obchod s Čínou? Nebo snad chceme tvrdit, že ohrožoval český obchod s Čínou, aby  pomohl americkým zájmům?

Havlův „lidskoprávní atlantismus“ ve vztahu k Číně lze nyní srovnat s novou politikou „humanismu“, kterou se zřejmě  řídil  ministr zahraničí Lubomír Zaorálek při dubnové  návštěvě Číny.  Ten se svým čínským protějškem Wangem vydal prohlášení, že Tibet je neoddělitelnou součástí Číny a že se obě země nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí druhého státu.

Bělohradský vysvětluje, „že každý národ má právo dojít k pochopení toho, co jsou „lidská práva vlastní cestou.“  Co ale dělat, když většina Tibeťanů evidentně zatím nedospěla vlastní cestou k takovému pochopení „lidských práv“, které by jim umožnilo souhlasit s krvavou anexí jejich země v 50. letech Čínou a následným brutálním potlačováním jakékoliv opozice v Tibetu?

Jak to řeší nová zahraničněpolitická linie ČR, už víme. O žádnou pragmatickou obranu (českých) zájmů v globální ekonomice v podobě bezpáteřního poklonkování Číně ani náhodou nejde. Jde přeci o humanismus.

Ač nevíme, co si oba ministři povídali za zavřenými dveřmi, Zaorálek, zdá se,  naštěstí nešel tak daleko, aby si v intencích nové politiky „humanismu“  nasypal popel na hlavu a coby představitel země příslušející k euroatlantické civilizaci odhalil „excesy a zločiny spojené se zájmy Západu“.  Asi tušil, že Čína přece jen slyší lépe na lidskoprávní atlantismus, zvlášť když za ním tuší USA.

Možná i proto nakonec  spolu se svým protějškem podpořil v obecné rovině ochranu lidských práv.  O tom, co myslí „lidskými právy“ Číňané, se můžeme jen dohadovat.  Zaorálek naopak považoval za nutné vysvětlit, že jeho týmu nyní jde o lidská práva v „širším slova smyslu“. ČR prý nemůže obchodovat s někým , kdo nedodržuje standardy práce a ochrany životního prostředí.  

Jenže Čína toto vše porušuje.  Není tedy nakonec i toto „širší pojetí lidských práv“  jen „lžiideologie“ lidskoprávního atlantismu? Vždyť pokud dovedeme do logických závěrů humanistické teze nové české zahraniční politiky,  proč by měl Západ, obtížený svými „excesy a zločiny“, mít právo někoho poměřovat svými standardy—i když třeba jen „v širším slova smyslu“?

Posuňme se ale blíž k domovu. Zaorálek také nedávno médiím vysvětlil, že změna kurzu české zahraniční politiky znamená v nejbližší budoucnosti kupříkladu snahu vybudovat si silné vztahy s Rakouskem, které by byly na stejné úrovni jako ty s Německem, Polskem a Slovenskem. Musíme se ale přitom prý vyhnout řešení Benešových dekretů a otázky vyhnanců.

I tady se hezky projevuje jistá schizofrenie. Češi a Rakušani jsou dvě větve jedné rodiny, a budování vynikajících vztahů s Rakouskem bude jen těžko možné, pokud Češi neuznají, že už od druhé světové války schovávají ve skříni tělo rakouského strýčka. Zaorálek ale pěkně „humanisticky“ říká, že strýček je „tabu“, což  ve skutečnosti vadí navzdory Česko-německé deklaraci z roku 1997 do jisté míry dál  i Německu, s  nímž prý máme jinak výborné vztahy.  

I proto bylo dosud naším nejvýznamnějším spojencem nikoliv Německo, ale visegrádské Polsko. Jenže to se svým nepokrytým euroatlantismem jen těžko přijme za své nové „humanistické“ teze české zahraniční politiky.

Zdá se, že vše údajně „nové“ v české zahraniční politice už tady bylo: přemrštěné ambice v teorii a konformismus v reálné politice. To vše doprovázeno obrazem známým již z dob předmnichovských--„země bez přátel“.

 

 Právo, 1.7.2014