Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Realismus a pokrytectví v zahraniční politice

Realismus a pokrytectví v zahraniční politice

Pro českou diskuzi o důležitých tématech je bohužel typické, že velmi často utone v rozdávání „pravicových“ a „levicových“ nálepek—a to dokonce i v případech, kdy dané téma pravolevou polarizaci domácí politické scény přesahuje. Není tedy překvapením, že se z pera Zdeňka Jičínského v textu „Havel, Tibet, Čína: svár pokrytectví a realismu“ (Právo, 8.7.2014) dozvídáme, že kritické postoje k čínské anexi Tibetu a dlouholetému brutálnímu porušování lidských práv v této nyní čínské enklávě jsou „pravicové“ a (zřejmě i proto) pokrytecké. 

Asi to má znamenat, že politika současného zahraničně-politického týmu vlády, která v podobě společného prohlášení českého a čínského ministra zahraničí nedávno oficiálně uznala, že Tibet je nedělitelnou částí Číny a že se obě země nebudou vzájemně vměšovat do vnitřních záležitostí, je „levicová“, což zřejmě znamená „realistická“ a „nepokrytecká“.

Jičínský tvrdí, že český přístup k Číně byl v minulosti „ideologický“--nesený u nás převládajícím primitivním antikomunismem. Kontraproduktivní byl podle Jičínského prý už přístup Václava Havla, který to, co ve své době považoval za dobré z hlediska morálky, měl automaticky za dobré i pro stát.

To je tvrzení  na samostatnou polemiku o Havlově neobvyklém postavení v revolučních poměrech po roce 1989,  jakož i o reálném upozaďování Havlových idealistických postojů vládami Václava Klause, jehož pohledy na lidská práva se od těch současných moc nelišily. Ale vraťme se k Jičínskému.

Nejpozoruhodnější pasáží v jeho textu je tvrzení, že odsudky jednání ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka v Číně, které zazněly převážně v pravicových médiích, jsou „ideologické“. Následuje věta: „Skutečnost, že v Číně v této době přes 400 miliónů lidí (skoro jako celá EU) se vymanilo z hranic chudoby, že se v ní vytvořily široké střední vrstvy, a že lidé v Číně nyní mají tolik práv, kolik v historii nikdy neměli, se proti nezávislosti Tibetu jeví jako nevýznamná.“

Jenže to téměř nikdo, dokonce ani  většina„pravičáků“, netvrdí. Ano, Čína udělala v posledních desetiletích ve všech směrech významný pokrok, což je dobře, navíc nemá smysl ohrožovat obchod s ní jen z ideologických důvodů.

Lze ale agresi a následné masové porušování lidských práv v Tibetu ospravedlnit tím, že se agresorská země stala světovou ekonomickou mocností, a že se části čínské společnosti daří lépe? Jinými slovy, proč proboha tato údajně „humanističtější“ Čína potřebuje okupovat Tibet, a proč k tomu máme mlčet?

Pokud mlčíme především proto, že si nechceme pokazit obchod s ekonomicky globálně úspěšným diktátorským režimem, proč se kvůli tomuto v lepším případě pragmatickému, horším cynickému posunu k nadřazenosti ekonomických zájmů nad jinými hodnotami navážet v podobě kostrbatých intelektuálních konstrukcí do Havla coby jakéhosi naivky? Kdo je tady pokrytec?

Kritické postoje části české pravice vůči Číně mohou být do jisté míry skutečně neseny „primitivním antikomunismem“, jak tvrdí Jičínský. Obecně je ale problém složitější. I Havel byl antikomunista, ale nikoliv primitivní.

Jeho kritický pohled na situaci v Číně, Bělorusku a na Kubě  byl určován zejména tím, že v těchto zemích vládnou režimy podobné těm, proti kterým bojovala disidentská komunita u nás. Nikdo by nekritizoval současnou zahraniční politiku, kdyby chtěla tento lidskoprávní záběr rozšířit.   Jenže ona ho nechce rozšířit. Tvrdí, že má jakési nové pojetí lidských práv, kam se vejde cokoliv, a že „lidskoprávní atlantismus“ je překonaný. 

Ve skutečnosti je útok na „lidskoprávní atlantismus“  jen skrytý „antiamerikanismus“— v částech české levice stejně „primitivní“ jako politický antikomunismus na pravici. Současné vedení v Černínu se ho neodváží formulovat přímočařeji vzhledem k našemu členství v NATO, z něhož pro jistotu (svět je přece jen riskantní místo a  jeden kupříkladu neví, jaké mohou být  za několik let záměry sílící Číny)  neutíkáme, ale máme s ním jakýsi ideový problém.

Když už je řeč o pojmech „levice“ a „pravice“  ve vztahu k lidským právům,  je dobré připomenout, že lidským právům se nejlépe dařilo za vlády demokratických--tedy levicových--prezidentů v USA. Vrcholu dosáhla za prezidentství „levičáka“ Jimmyho Cartera. 

Administrativy obou Bushů byly ve vztazích k Číně podstatně  „realističtější“.  I proto je dnes Čína motorem globálního kapitalismu, který ruinuje poslední zbytky liberální demokracie na Západě, neboť předvádí, jak lze  v systému globálního kapitalismu prosperovat s využitím otrocké práce, přehlížením základních lidských i sociálních  práv a rozhodovací “flexibilitou“, kterou nadnárodním korporacím může nabídnout jen autoritářský režim.

 

Je bohužel příznačné pro ideovou vyprahlost současné české levice, že ani toto brutální znásilňování demokracie na úkor ekonomického růstu nedokáže kriticky reflektovat, když už se z něj bojí vyvodit politické důsledky.

Právo, 9.7.2014