Řecko je chmurnou diagnózou evropské levice

Způsob, jakým byl „vyřešen“ možný bankrot Řecka, je naprostým selháním evropské demokratické levice, která byla kdysi tahounem převratných sociálních změn a byla synonymem společenského pokroku.

Od rozpadu bipolárního světa a následné akcelerace ekonomické globalizace se ovšem dostala levice pod tlak. Volný obchod a rychlý pohyb kapitálu v planetárním měřítku umožnily, aby nadnárodní korporace sabotovaly model sociálního státu s pomocí levné pracovní síly a zdrojů v rozvojových zemích, v nichž se navíc nemusely obtěžovat nejrůznějšími ekologickými a právními regulemi, které se—i pod tlakem levice—podařilo prosadit na Západě.

V posledních letech prudce zesílil tlak, aby se této neférové konkurenci západní země přizpůsobily, což je zabaleno do pěkných neoliberálních pouček o zeštíhlování státu, drahých sociálních systémech, konkurenceschopnosti, atd. Řečeno obrazně, nemáme kupříkladu Čínu tlačit k tomu, aby se přijala civilizované standardy práce a podnikání, ale máme se sami stát „Čínou“.

Levice nástup globálního kapitalismu zcela zaspala. Místo boje za jeho účinnou regulaci se postupně posunula k pouhé obraně toho, co její „revoluční“ předchůdkyně kdysi vybojovala.

V řecké krizi tak neměla v podstatě žádné slovo. Vše se odehrávalo pod taktovkou konzervativní německé politiky a neoliberálních formulí o nutnosti států spořit.

Neslyšeli jsme tudíž žádnou vážnou diskuzi o možných levicových alternativách k řešením, která předepsala Řecku německá pravicová politika. Nemluvilo se o možné restrukturalizaci dluhu či oddlužení na celoevropské úrovni. Nemluvilo se dokonce příliš ani o solidaritě se zemí, která si sice část svých problémů zavinila sama, ale zároveň je pokusným králíkem pro globální věřitele.

Jedním z nejhlasitějších odpůrců jakéhokoliv slitování s Řeckem v podobě odepsání části jeho dluhů se stal slovenský levicový premiér Robert Fico. Symbol české postkomunistické levice, prezident Miloš Zeman, zase mluví o tom, že Řecko musí opustit eurozónu, jinak do ní prý nemůže vstoupit Česká republika. Po nějaké hlubší „levicové“ diagnóze řecké krize a řešeních ani stopy.

Je pěkné, že dnešní levice v souboji s „pravicí“ ještě stále občas vybojuje ten či onen přídavek pro sociálně slabší nebo nějaké další sociální opatření.  Logiku celého systému, v němž žijeme, ale diktují dnes jiné než levicové strany, což je patrné i v diskuzích o současné uprchlické vlně, v nichž jsou levicoví politici ve jménu ochrany z toho, co ještě zbylo ze sociálního státu pro „našince“, často radikálnější v odmítání jakékoliv solidarity, než politici pravicoví.

 Demokratická levice se tak stává v podstatě nepotřebnou. Není možné si ji spojit s programem žádných zásadních změn. Nic podstatného a nového dnes nenabízí. Obranu toho či onoho lépe zvládnou populisté.

Právo, 25.7.2015