Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Rehabilitujme pražské jaro 1968

Rehabilitujme pražské jaro 1968

Při připomínání 50. výročí pražského jara čelíme zvláštní schizofrenii. Z knih, filmů, analýz i výpovědí účastníků tehdejších událostí se vynořuje obraz společnosti, v níž sice dál oficiálně vládla komunistická strana, ale v níž se neobyčejným způsobem zásluhou reformního procesu v KSČ a celkové liberalizace společenských poměrů probudila k životu občanská společnost, která až do Sovětským svazem vedené invaze posilovala.

Zrušení cenzury, otevření hranic, soudní rehabilitace lidí perzekuovaných v 50. letech i výbuch tvořivé energie v kultuře vytvořily atmosféru, na níž pamětníci vzpomínají jako na období svobody. Přesto bylo pražské jaro českými zákonodárci zařazeno do období totality, které prý trvalo nepřetržitě od roku 1948 do roku 1989.  Stalo se tak, když parlament zřizoval Ústav pro studium totalitních režimů a musel zároveň definovat období totality, které má ústav zkoumat.

Zastánci tohoto vymezení totality u nás argumentují, že ani v roce 1968 nezmizel z Ústavy článek o vedoucí roli komunistické strany, a že se všechna významná rozhodnutí se tudíž dál dělala v KSČ. Ta neplánovala obnovení skutečného demokratického systému, ale přinejlepším experimentovala se „socialismem s lidskou tváří“—tedy jakousi otevřenější a tolerantnější verzí komunistické diktatury.

Jenže je možné oponovat, že Československo se stalo během pražského jara částečně svobodnou zemí s vládou jedné strany, která stále více tolerovala jak existenci autonomní občanské společnosti, tak i vznik nových de facto politických subjektů, jako by KAN. Významní partajní ideologové snili o „třetí cestě“ v politice a hospodářství, objevily se návrhy na vojenskou neutralitu Československa. V podstatě zmizelo kriminalizování politických oponentů.

Sovětské vedení mělo pravdu v jednom: Alexandr Dubček a jeho spojenci ve vedení KSČ spustili proces, který měl svoji vlastní, zrychlující se dynamiku, a který  měli stále méně pod kontrolou. Moskva věděla, že ve snahách reformní proces zastavit nelze už plně spoléhat ani na československé ozbrojené složky. Bylo to vskutku nejspíš možné už jen s pomocí invaze.

Debatu o tom, co pražské jaro v českých dějinách skutečně bylo, ale bohužel pokřivuje legislativní paskvil, kterým ve snaze definovat období, které má zkoumat ÚSTR, zákonodárci hodili pražské jaro do jednoho pytle se zbytkem komunistické éry. Pomineme-li, že snahy českých politiků interpretovat legislativními akty složité a navíc kontroverzní pojmy, jako je „totalita“, jsou pomýlené, definice pražského jara coby jen jednoho období totalitního režimu je jen další z přešlapů českého politického antikomunismu, který v lecčem přijal stejné černobílé vidění historie, jaké před ním v opačném gardu praktikovala KSČ.

Pokud u této historické schizofrenie v případě pražského jara zůstaneme, budou mít učitelé na všech stupních škol nadále velké problémy žákům a studentům vysvětlit, co se vlastně tehdy stalo. Včetně odpovědi na otázku, jak je možné, že celková míra pozitivního společenského vzepětí, kvalita intelektuálního diskurzu, jakož i řada literárních, filmových a divadelních děl, které vznikly v onom údajném období totality, nebyla překonána ani třicet let od pádu tehdejšího režimu.

Právo, 15.8.2018