Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Relativizace jedné popravy

Relativizace jedné popravy

Nedávná poprava bývalého iráckého diktátora Saddáma Husajna stále vyvolává vášnivou diskusi. Když se ale shrnou základní argumenty, pak v západních demokraciích zaznívají zhruba dva typy reakcí. Žádná západní země neodmítla rozsudek iráckého soudu, jímž byl Saddám uznán vinným ze spáchání zločinů proti lidskosti — i když někteří západní politici a lidsko-právní organizace zpochybňovali legitimitu procesu, buď kvůli procesním nedostatkům nebo kvůli tomu, že Irák a jeho justici není možné považovat za suverénní.  Některé země se ale ohradily proti Saddámově popravě coby způsobu, kterým byl za své zločiny potrestán. Vedle toho Spojené státy exekuci přivítaly jako základ budoucí demokratické společnosti v Iráku. Zajímavý rozpor, který vyvolává klíčovou otázku o spravedlnosti a vůbec principech demokratických zemí.  

 

Jaké ctíme hodnoty

 

Nejdříve si připomeňme některé argumenty zastánců a kritiků popravy. Například česká vláda popravu neodsoudila, když ústy ministra zahraničí Alexandra Vondry řekla: "Vykonání rozsudku respektujeme jako akt, kterým se Irák vyrovnává s vůdcem režimu, který zemi přivedl do několika nesmyslných válek a přinesl utrpení mnoha nevinným lidem."

 

Slovensko naopak reprezentovalo druhý pól, když mluvčí ministerstva zahraničí prohlásil: "Slovenská republika vždy jednoznačně a rozhodně odsuzovala zločiny režimu Saddáma Husajna, ale současně odmítá trest smrti ve všech případech a za všech okolností." Podobně radikální byla například Itálie, která ústy svého ministerského předsedy Romana Prodiho deklarovala, že je proti trestu smrti a zastává názor, že rozsudek neměl být vykonán.

 

Francie byla dobrým příkladem těch, jež poněkud alibisticky zkoušely zkombinovat „principy“, ke kterým se hlásí, s „reálpolitikou“. Prohlásila, že se sice zasazuje o zrušení trestu smrti, ale bere popravu Saddáma Husajna na vědomí, protože toto rozhodnutí prý přísluší lidu a orgánům suverénního Iráku. Český postoj je podobný.

 

Kdybychom chtěli paušalizovat, mohli bychom argumentovat, že mnohem radikálněji vystoupily proti popravě země, kde je momentálně u moci levice, zatímco právo Iráku naložit se Saddámem podle svých tradic a vůle uznávaly spíše vlády pravicové.

Jenže odbýt postoje k Saddámově popravě tímto způsobem by bylo dosti povrchní. Skrývá se v nich totiž něco hlubšího: způsob, jakým chápeme demokracii a hodnoty, na nichž demokracie stojí. Evropské demokracie došly už před časem společně k názoru, že trest smrti je nepřijatelný. Vycházejí přitom z nejzákladnějšího lidského práva, kterým je právo na život. Jdou tak daleko, že členem Rady Evropy, tedy klubu evropských demokracií, se nemůže stát žádná země, která trest smrti praktikuje.

 

Z toho by se dalo odvodit, že jestliže evropské demokracie podporují vytvoření demokratického systému v Iráku, měly by vůči němu uplatňovat hodnoty, které samy ctí. Relativizování Saddámovy popravy slovy, že údajně respektujeme právo iráckého lidu rozhodnout o způsobu výkonu trestu, je v tomto kontextu dosti problematické.

 

Co omluvíme příště?

 

Je to podobný druh relativizace, který stojí za současnými koncepty kulturní podmíněnosti lidských práv. Jestliže je pro některé evropské demokracie poprava iráckého diktátora vlastně kulturně podmíněný akt, otevírají tak Pandořinu skřínku dalších kulturních podmíněností. Pokud popravu respektují jako akt politické reality, zpochybňují koncept vlády zákona coby principu nadřazenému vládě většiny.

 

Příště mohou argumentovat, že nemáme co odsuzovat například ženské obřízky nebo upírání práv různým menšinám, včetně žen, protože takové porušování námi ctěných lidských práv je koneckonců založeno na „vůli“ toho či onoho lidu, popřípadě na kulturních tradicích. To jsme ovšem na šikmé ploše.

 

A také se zde skrývá zásadní dilema týkající se demokratizace autoritářských režimů. Americký model, uplatňovaný v poslední době nejen v Iráku, je založen na nadřazení demokratických mechanismů, jako jsou svobodné volby, obsahové stránce demokracie. Jinými slovy, Američané ještě stále věří, že nejlepším způsobem, jak nastolit demokracii, je vytvořit potřebný instituční rámec a uspořádat svobodné volby.

 

Jenže svobodné volby ve společnostech, které na ně nejsou obsahově připraveny, mohou snadno vyústit buď v nastolení autoritářského režimu s pomocí většinové vůle lidu, nebo v nastolení takzvaně demokratického režimu, který tvrdí, že má legitimní právo selektivně rozhodovat, jaká lidská práva vycházejí z vůle jeho lidu, nebo jaká lidská práva jsou kulturně podmíněna.

 

Jistě: o trestu smrti nepanuje shoda ani mezi západními demokraciemi. Ty evropské ho neuznávají, americká ho selektivně používá. Ponechme stranou, že právě v rozdílném přístupu k trestu smrti se skrývá zajímavý paradox: religiózní Amerika si v některých svých státech většinově odhlasuje, že má právo si hrát na Boha, zatímco údajně sekulární, postmoderní Evropa právě v tomto bodě ukazuje nebývalou pokoru před právem na život coby hodnotou, která je svým způsobem transcendentní.

 

Co lze a nelze

 

V kontextu Saddámovy popravy je zejména důležité, zda lze demokracii lépe zakotvit s pomocí hodnotově prázdných nebo hodnotově zrelativizovaných institucí a mechanismů, nebo zda je nutné trvat na prvním místě na hodnotách, z nichž západní demokracie vyrostly, a trpělivě vysvětlovat, proč jsou neporušitelné. Rada Evropy vyžaduje jako podmínku pro členství rovnováhu obou: svobodný politický systém, včetně svobodných voleb, a zároveň striktní dodržování určitých práv a hodnot.

 

Dalo by se jinými slovy říci, že Evropa prostě nevěří, že demokracii lze vybudovat a udržet, jestliže zároveň porušujeme určité hodnoty. Současná Amerika má jiný pohled, který v reakci na Saddámovu popravu vyjádřil prezident George W. Bush, když řekl, že je to akt spravedlnosti a důležitý mezník na cestě Iráku stát se demokracií, která si dokáže sama vládnout, sama se udrží a sama se ubrání.

 

Všechna tato tvrzení jsou ale problematická. Jako mnohem stabilnější demokracie, „která si dokáže sama  vládnout“, by se bezpochyby jevila ta, která se nebojí zločince Saddámova kalibru odsoudit k nejtěžšímu trestu v podobě doživotního vězení. Samotný výkon Saddámovy popravy a nedůstojné urážky za přítomnosti nejvyšších představitelů „demokratického“ Iráku navíc bohužel jen těžko někoho přesvědčí, že máme co do činění s demokraty.

 

A pokud jde o „spravedlnost“, trefně se k tomuto problému vyjádřil Vatikán: „Zabití viníka není způsob jak ustavit spravedlnost a smířit společnost. Hrdelní trest je vždy tragickou zprávou a důvodem ke smutku, i když se jedná o pachatele vážných zločinů."

 

Je téměř jisté, že všech těchto problémů se západní země, v čele s USA, a koneckonců i samotný Irák, mohly vystříhat, kdyby byl Saddám souzen, stejně jako jiní zločinci jeho kalibru z řad diktátorů, před mezinárodním tribunálem. Nejenže by tak odpadla obvinění, že jeho soud i následná poprava nejsou nic jiného než pomsta většinových Šíitů menšinovým Sunnitům, z nichž vzešel i Saddám, ale navíc by neexistovaly pochybnosti o porušování základních procesních pravidel.

 

Tento postup by byl i v souladu s tím, že přinejmenším Evropanům by mělo jít v Iráku v první řadě o hodnoty a až v druhé řadě o vytváření falešné představy, že irácký režim je už dnes suverénní demokratickou zemí jenom proto, že se tam konaly volby. Saddám porušoval hodnoty, které nepatří jenom konkrétnímu státu, ale jsou v podobě lidsko-právních konvencí, včetně Charty OSN, páteří „mezinárodního společenství“. I proto by byl mezinárodní soud mnohem symboličtějším a účinnějším řešením.

 

Český případ

 

Pokud jde o český přístup k celé věci, relativizace Saddámovy popravy bohužel do jisté míry podemílá jinak záslužný boj českých tvůrců zahraniční politiky o lidská práva v autoritářských režimech. Pokud je poprava věcí iráckého lidu jenom proto, že jí údajně legitimuje většinové rozhodnutí nebo mínění iráckého lidu (což je sám o sobě pochybný argument), může česká diplomacie v budoucnosti narazit na podobné argumenty, až se bude zasazovat o dodržování lidských práv jinde ve světě.

 

Kdokoliv nám může odporovat s tím, že takový či onaký výklad „lidských práv“ či prosazování jistých hodnot je záležitostí buď kulturně podmíněnou nebo je výsledkem rozhodnutí většiny. Jistě, nabízí se vždy protiargument, že existuje rozdíl mezi většinovým rozhodnutím v demokratické zemi, jako je Irák, a v zemi nedemokratické. Jenže i kdybychom tento argument přijali, budeme mít velké problémy dokázat, že současný Irák je fungující demokracie, a že se vše děje na základě většinové vůle „lidu“.

 

Respekt, 8.1.2007