Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Rizika nedohody

Rizika nedohody

Všechny tři politické subjekty, které se pustily do vyjednávání o ustavení koaliční vlády, riskují, že si u voličů ublíží nejen v případě, že započatá jednání nedotáhnou do úspěšného konce, ale i v případě, že vládu sice sestaví, ale stane se tak po dlouhých tahanicích.

Sociální demokracie, ANO i lidovci by si měli odpovědět na otázku, zda od nich veřejnost očekává koaliční dohodu, která bude perfektně sepsaným dokumentem, který zohledňuje priority všech tří stran, anebo zda je jejich hlavním úkolem ukončit bezvládí. Předčasné volby se totiž nekonaly jen proto, aby jednoznačně zvítězil nějaký specifický program, ale především proto, aby „nouzovou“ vládu prezidenta, která vládne bez důvěry Sněmovny, bylo možné nahradit vládou politickou.

Výsledky voleb jsou přitom takové, že žádný konkrétní politický program nemůže převážit. Každá příští vláda bude už z definice muset neustále hledat kompromisy, žádná ze tří stran nemůže těm ostatním nic vnutit.

Čeští politici ale opakovaně podléhají představě, že koaliční spolupráci lze detailně definovat koaliční dohodou napsanou v podobě smlouvy. Jenže politika není obchodní smlouva, je to dynamický proces. Každá koalice musí být připravena kontinuálně vyjednávat i během svého vládního působení. A když tak činí, mají to vládní strany dělat decentně, za scénou, nikoliv v podobě pro nás typických výkřiků přes média.

Lídři politických stran u nás ovšem žijí v mylné představě, že voliči i po volbách napjatě sledují, zda „jejich“ strany tvrdě prosazují své priority. Myslí si, že nekompromisností získávají body.

Lze přitom argumentovat, že voliči především chtějí, aby se strany byly schopny dohodnout. A aby je vládní koalice neobtěžovaly neustálými rozmíškami, které často začínají v podobě zdánlivě nesmiřitelných požadavků už během koaličních jednání. Česká veřejnost je ze všeho nejvíc unavená právě těmito neustálými zákopovými válkami. I proto pak tak nekriticky přijímá různé úřednické vlády.

Není přitom rezignací na politiku, když vyjednávající strany otevřeně řeknou, že se na některých zásadních věcech, jako je v současnosti třeba osud církevních restitucí, nemohou shodnout. A že jelikož je více toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje, nebudou se snažit (ne)řešení restitucí za každou cenu prosadit do společného programu.

Nic přeci nebrání tomu, aby se kupříkladu možným odkladem restitucí zabývala na základě poslanecké iniciativy Sněmovna. Koaliční strany se mohou dohodnout, že v této otázce se nebudou vzájemně k ničemu zavazovat, a nebudou si vyhlašovat vzájemnou válku, ať už PS rozhodne tak či onak.

Jinými slovy, česká veřejnost očekává od jednajících stran v příštích dnech především vzájemnou vstřícnost. Málokdo ocení, pokud nám strany zase jednou předvedou, že pro ně přes některé jejich požadavky, jak politici rádi říkají, „vlak nejede“.

 Veřejnost je prostě vyčerpaná podobou politiky, v níž se pořád—jak uvnitř vládních koalic, tak mezi opozicí a vládou--na život a na smrt zdánlivě o něco bojuje, a země zatím chátrá. Pokud nejen strany jednající o koalici, ale i všechny ostatní strany, které se dostaly do PS, toto nepochopí, čeká českou stranickou politiku v příštích volbách další nářez.

Právo, 16.11.2013