Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Rizika opoziční smlouvy

Rizika opoziční smlouvy

Jedním z řešení povolebního patu, které navrhli sociální demokraté, je menšinová vláda občanských demokratů, kterou by ČSSD tolerovala. Některá média už toto aranžmá popsala jako opoziční smlouvu č. 2. ODS sice návrh hned odmítla, jenže v politice slovo „nikdy“ nemusí mít dlouhého trvání.

 

Někteří analytici zdůvodňují odmítnutí ODS tím, že by její menšinová jednobarevná vláda, závislá plně na ČSSD, byla pro ODS nevýhodná. ČSSD by prý nepochybně chtěla mluvit do složení vlády i do jejího programu. Její další existence by prý závisela zcela na Paroubkovi. A tím, že by ČSSD odsunula zelené a lidovce do opozice, mohla by také lépe nahlodávat jejich vnitřní jednotu i odhodlání podporovat ODS, takže by nakonec například nějaký ten zelený mohl přeběhnout k ČSSD.

 

Ve skutečnosti by byla menšinová vláda ODS největším rizikem právě pro ČSSD. I kdyby se opírala o nějakou novou opoziční smlouvu, neměla by ČSSD páky, s jejichž pomocí by si mohla vynutit, aby se ODS této smlouvy držela. Srovnání s opoziční smlouvou z let 1998 až 2002 pokulhává, protože tehdy mohla ODS teoreticky neposlušnou vládu ČSSD odvolat. Spolu s lidovci a Unií svobody měla totiž většinu. A kdybychom počítali k tehdejší opozici i komunisty, byla by tato protivládní většina ještě větší.

 

Při současném rozložení sil by ale ČSSD vůči ODS takové páky neměla, pokud by se SZ a lidovci rozhodli, že vládu ODS budou podporovat. Jinými slovy: ČSSD by umožnila vládě ODS vzniknout a snažila by se jí držet „na uzdě“ s pomocí podmínek stanovených v jakési opoziční smlouvě, jenže vláda ODS by se už minutu po vyslovení důvěry nemusela těmito podmínkami řídit, pokud by si Topolánek sjednal podporu SZ a lidovců.Vláda by se v takovém případě stala na exekutivní úrovni na ČSSD v podstatě nezávislou.

 

A mohl by jít ještě dál--například téměř okamžitě doplnit svou vládu o ministry SZ a lidovců. Jelikož podle české ústavy vláda padá s jejím předsedou, ale nikoliv při odchodu jednotlivých ministrů, nemohla by ČSSD nic dělat, protože by potřebovala k vyslovení nedůvěry vládě 101 hlasů. A s komunisty jich má jen 100.

 

Lze si představit i scénář, v němž by Topolánek mohl klidně při sestavování vlády souhlasit s personálními podmínkami ČSSD (například, že ministrem vnitra nesmí být Ivan Langer), ale pokud by měl zajištěnu podporu SZ a lidovců, mohl by po schválení vlády Poslaneckou sněmovnou ministra vnitra nahradit právě Langerem.

 

Je jisté, že ČSSD by poukazovala na Topolánkův nedostatek principů a porušení smluvních podmínek, jenomže by mnoho pravicových voličů slyšelo na protiargumenty, v nichž by bylo jednání ODS vykreslováno jako taktická hra vynucená Paroubkovou snahou blokovat vznik jakékoliv vlády, kterou by ČSSD nějak nekontrolovala.

 

Nová opoziční smlouva by se tedy mohla ČSSD vymstít jako chybný tah v šachové hře, v níž si zapomněla promyslet všechny možné další tahy soupeře.

A existuje ještě jedno nebezpečí: i kdyby tato nová opoziční smlouva vydržela, stojí za to si připomínat, že v roce 2002 nevytrestali voliči za opoziční smlouvu stranu, která vládla, ale tu, která s pomocí neprůhledných mocenských obchodů držela ČSSD u moci.

 

Právo, 15.7.2006