Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Roku 2015 vládla utopie vzkříšení národního státu

Roku 2015 vládla utopie vzkříšení národního státu

Velké evropské a globální krize—od problémů eurozóny a Řecka až po masivní migrační vlnu—v roce 2015 notně posílily nejrůznější zvěstovatele myšlenky, že národní státy mají vzít věci zpět do svých rukou.

Podle různých politiků a politologů prý národní politické elity v Evropě odevzdaly rozhodování do rukou nikým nevolených elit evropských, které nenaslouchají hlasu lidu. I proto prý nedokážeme dokonce ani účinně bránit vnější hranice Evropské unie. I národní ekonomiky jsou stále více jen bezvýznamnými místními arénami nadnárodního kapitálu, což též musí skončit.

Řešením prý je, že politické elity začnou naslouchat hlasu lidu. Pokud ne, budou smeteny lidovým hněvem. A populisté všeho druhu už také vědí, co si zmírnění lidového hněvu žádá. Bude prý zřejmě nezbytné zrušit schengenský prostor a obnovit národní hranice a postupně též ponárodnit ekonomiku i politiku jednotlivých států.

Vezmeme-li v úvahu technologie a ekonomické síly, které pohánějí proces globalizace, není toto volání po posílení národního státu ničím jiným než jakousi zvláštní utopií. Zvláštní proto, že nehledí do  vysněného nového světa budoucnosti, ale chce se do jisté míry vrátit v čase s tím, že se snad nějakým způsobem vyhneme chybám, které ve zlaté éře národních států zapříčinily dvě světové války.

Jako každá utopie je i tato nebezpečná, pokud by se měla začít uskutečňovat. Vrátit se při řešení komplexních problémů, na něž už dnes jednotlivé státy zcela evidentně samy nestačí, od nadnárodní spolupráce a integrace zpět k národním egoismům, by přineslo jen úpadek, a spolu s ním, jak to v  takových situacích bývá, další radikalizaci.

Populistické strany po celé Evropě, které odmítají další evropskou integraci a vezou se na vlně antiimigračních emocí, totiž nenabízejí řešení, která by mohla jejich zemím zajistit, aby uspěly ve stále tvrdší globální konkurenci. Nabízejí převážně jen negativní emoce, přičemž ani ta zdánlivě pozitivní, která vládne jejich programům—tedy láska k národu—nezajistí větší konkurenceschopnost v globálním měřítku.

Pokud by se takové strany opravdu dostaly k moci, nezbude jim než maskovat praktická selhání jejich nacionalistické utopie další radikalizací. Vidíme to ostatně už teď v některých zemích Visegrádu, kde nacionalisticko-populistické strany vládnou. Není to produktivní cesta vpřed.

Rozumnější politici v národních státech i v Evropě zatím bohužel selhávají ve vysvětlování vcelku jednoduché myšlenky, že žádnou z velkých krizí současnosti nelze už vyřešit na národní úrovni, a že je musíme tudíž řešit společně. A že k tomu potřebujeme lepší politické nástroje—tedy i další integraci, která učiní i evropské rozhodovací procesy flexibilnějšími a rychlejšími.

Co si mnozí občané národních států, zdá se, nedokážou dobře představit, je ekonomická cena izolace. Ano, můžeme kvůli pomyslnému většímu bezpečí kupříkladu zrušit Schengen, ale bude to mít nepochybně vážné ekonomické dopady.

Proevropští politici tedy mají před sebou nelehký úkol: vysvětlit občanům svých států komplexní dopady určitých případných rozhodnutí a kroků tak, aby to bylo srozumitelné, což by mohlo vzít vítr z plachet těm, kteří tvrdí, že se vše dá vyřešit vlastně docela jednoduše.

Pokud tento úkol demokratičtí politici nezvládnou, budeme si možná v Evropě muset projít uskutečňováním další utopie—tedy útěku zpět do národních států v éře, které už dávno vládne globalizace a integrace všeho druhu. Rok 2015, v němž tato utopie velmi posílila, se tak možná neslavně zapíše do dějin.

ČRo Plus, 30.12.2015