Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Rozdělení Československa se povedlo

Rozdělení Československa se povedlo

Vznik dvou nových států rozdělením Československa na začátku roku 1993 se ve zpětném pohledu jeví jako úspěšný projekt. Poněkud technokratický způsob rozdělení federálního státu, který zvolili Václav Klaus a Vladimír Mečiar, se ukázal nakonec být jako výhoda.

 Ačkoliv mnozí zastánci udržení společného státu volali po skutečně demokratické diskusi a požadovali, aby rozdělení bylo schváleno, nebo odmítnuto, v referendu, zkušenosti z bývalé Jugoslávie a dalších postkomunistických federací naznačují, že nástroj zdánlivě tak demokratický, jako je referendum, může v mladých demokraciích snadno probudit nekontrolovatelné emoce.

 V Československu nebylo navíc možné vypsat jen jedno, „federální“ referendum, protože Čechů bylo dvakrát více než Slováků, a výsledky by tudíž objektivně neodrážely vůle obou národů. Kdyby byla uspořádána referenda dvě--jedno v České republice a jedno na Slovensku--musela by dopadnout shodně, aby neprobudila nekontrolovatelné politické vášně. Pokud by totiž jedna republika řekla rozdělení federace „ano“ a druhá „ne“, mohla vzniknout těžko řešitelná situace.

 Rozdělení bylo na místě i proto, že navzdory zakladatelům Československa v roce 1918, nevznikl opravdu nikdy jeden „československý“ politický národ. Už během první republiky se tato fikce rychle začala bortit. Během komunismu byla naopak idea „Československa“ jako jednoho politického národa udržována centralizovanou komunistickou mocí, přičemž ovšem existovaly různé asymetrie, jako třeba společná federální komunistická strana, ale na republikové úrovni jen slovenská komunistická strana.

 Nastolení demokratických poměrů po roce 1989 rychle ukázalo, že idea jednoho „československého“ politického národa není úplně životaschopná. K její větší životaschopnosti příliš nepřispívaly ani nezralé politické elity nové demokracie. Řada českých politiků zastávala vůči Slovensku postoje staršího—a tedy zkušenějšího a vyspělejšího—bratra známé už z první republiky, což svým způsobem hrálo do karet nacionalistickým silám na Slovensku.

 Navíc situaci komplikovala skutečnost, že dvoučlenné federace, v nichž je jeden národ menší, fungují s velkými potížemi i ve vyspělých demokraciích. Československo ovšem vyspělou demokracií v roce 1992 nebylo, takže asymetrická dvoučlenná federace spíše akcentovala rozdíly a vzájemné—skutečné i domnělé—křivdy, než to, co bylo opravdu společné.

 Důležitou roli také hrála v rozpadu Československa aspirace obou národů připojit se k Evropské unii. Jinými slovy, vnější prostředí bylo paradoxně pro rozpad příznivé, protože zmizely vnější hrozby a oba národy věděly, že se zřejmě brzy sejdou ve společné Evropské unii. Kdyby Československo v roce 1992 čelilo výrazným vnějším hrozbám a vize společné budoucnosti v EU by neexistovala, možná by politické reprezentace obou republik byly opatrnější, protože geopoliticky by bylo výhodnější zůstat spolu.

 Od procesu rozpadu v roce 1992 také nelze zcela odpreparovat určité nereálné ambice, které existovaly v obou republikách. Část české politické reprezentace byla přesvědčena, že Češi na Slovensko ekonomicky doplácejí, zatímco část slovenské politické reprezentace naznačovala, že Češi Slovensko jen využívají a některými neuváženými rozhodnutími ekonomicky poškozují, a že kdyby Slovensko mělo skutečně vlastní hospodářskou politiku, která by nebyla pod vlivem Prahy, ukázal by se skutečný potenciál slovenského hospodářství.

 Vedle výše zmíněných obecných faktorů rozpad bezpochyby akcelerovaly výsledky voleb v červnu 1992. Ty vyprodukovaly dvě dosti odlišná politická spektra v České republice a na Slovensku. Zatímco v Česku zvítězily pravicové strany, které chtěly co nejrychleji pokračovat v tržních reformách, na Slovensku zvítězily spíše levicově-populistické síly. V Praze ve vládě Václava Klause převládl názor, že slovenská politická elita, jakož i nefunkční federace, by české reformní úsilí jen zdržovaly.

 Samotné rozdělení bylo nakonec civilizované a--až na dělení části federálního majetku--nekomplikované. Snad jen s výjimkou oddělení Norska od švédského království v roce 1905, by se v moderní Evropě těžko hledal příklad pokojnějšího rozdělení společného státu. Tento „sametový“ rozchod nepochybně přispěl k tomu, že jak na úrovni obyčejných lidí, tak na úrovni politické fungovaly vztahy mezi oběma zeměmi i po rozdělení velmi dobře.

 Česká republika i Slovensko jsou dnes relativně úspěšné země, jakkoliv se zdá, že Slovensko vytěžilo z rozdělení společného státu více.

 

Jakkoliv obě země trpí typickými postkomunistickými neduhy, jako je vysoká míra korupce nebo tendence politických elit zneužívat občas moc, Slovensko má 20 let po rozpadu Československa méně problémů se svou identitou než Česko, a je celkově dynamičtější. Jinými slovy: Slovensku prospělo, že rozpad Československa byl pro něj, na rozdíl od Česka,  pozitivní výzvou, protože mohlo poprvé v demokratickém prostředí budovat svou státnost.

Identita Česka dodnes je „tím, co zbylo z Československa“, a  Češi tak mají se svým státem problém. Geopolitická důležitost Čechů po rozpadu klesla, Slováci naopak v tomto směru získali.

 Češi dodnes utrácí mnoho energie na potýkání se svou komplikovanou minulostí, v níž hledají odpovědi na to, kdo vlastně jsou. Slováci mají ve své minulosti též kostlivce ve skříni, ale dívají se mnohem více do budoucnosti.

 Pro Slovensko bylo také důležité, že jeho občanská společnost dokázala v roce 1998 vyhrát bitvu s „mečiarismem“. Česká občanská společnost se ukázala v boji s opoziční smlouvou v letech 1998-2002 jako slabší, což se projevuje negativně dodnes.

 Jinými slovy, Slovensko si v roce 1998 prošlo tím, co Václav Havel nazýval „revolucí proti postkomunismu“. Slovensko sice i dnes čelí řadě patologických jevů, které stejně jako v Česku občas vyvolávají otazníky nad zdravím demokracie v zemi, ale celkově se, i kvůli výše zmíněné aktivizaci občanské společnosti proti mečiarismu, jeví jako země poněkud méně „postkomunistická“ než Česko. To se projevuje i jejími dospělejšími postoji k Evropské unii.

 V neposlední řadě je důvodem relativní úspěšnosti Slovenska také jeho národnostní rozmanitost. Soužití Slováků a maďarské menšiny není vždy harmonické, ale Slováci na rozdíl od Česka neztratili „zrcadlo“, v němž se mohou kriticky shlížet. Slovenská politika vyžaduje i kvůli této rozmanitosti větší výkony a schopnost hledat složité kompromisy.

 Zatímco Slováci se dívají převážně do budoucnosti, nemalá část české politické reprezentace, včetně prezidenta a jeho spojenců, se opájí „tradicemi“. Místo výkonů směřujících k lepší budoucnosti Češi stále z novu bojují s přízraky své minulosti, například opakovanými ztrátami vlastního státu a suverenity. I rozpad Československa je tak pro ně dodnes mnohem větší trauma než pro Slováky, jakkoliv trauma, které je nesrovnatelné s jinými traumaty, například tím mnichovským nebo porážkou české protestantské šlechty Habsburky na Bíle hoře.

Pravda,Sk