Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Rozeštvávači

Rozeštvávači

Prezident Václav Klaus soudí zcela správně, že „atentát“, který byl na něj spáchán sedmi plastovými kuličkami, vystřelenými z tzv. airsoftové pistole, odráží mimořádně špatnou situaci ve společnosti. Místo toho, aby se ale prezident pokusil vzápětí pravdivě odpovědět na otázku, co jsou hlavní důvody tohoto stavu společnosti, jenž úzce souvisí s počínáním politické elity, k níž patří i on, bere to jako obvykle zkratkou. A jako obvykle špatnou.

Společnost se prý neradikalizuje, ale je radikalizována. Kým? Početnou skupinou rozeštvávačů, soudí Klaus. Všichni prý je známe, ale nebude je jmenovat, aby jim nedělal reklamu.

Lidé blízcí prezidentovi se jistě v příštích dnech postarají o to, aby jména hlavních rozeštvávačů pro jistotu zazněla. Michal Semín ostatně hned po „atentátu“ napsal komentář „Vieweghovy chrastavské výstřely“, v němž kromě jména romanopiscova zmínil i jména Martina Putny, Jana Urbana nebo Tomáše Halíka. 

Na teorii o jakýchsi „rozeštvávačích“, kteří radikalizují společnost, je zajímavé hned několik věcí. Tak především Klaus evidentně vidí společnost i třiadvacet let po pádu komunismu optikou dobře známou z bývalého režimu.

I nespokojenost lidí ve společnosti reálného socialismu byla podle komunistických pohlavárů působena především „rozeštvávači“. Slavný projev Milouše Jakeše na Červeném hrádku se už stal v tomto směru legendou.

Klausova slova pěkně dokumentují, jak málo se změnilo na pocitu mocných, že oni to dělají v podstatě dobře, a kdyby nebylo „rozeštvávačů“, kteří ruší „klid k práci“, bylo by nám hej. Kritická analýza sociálních a politických jevů, které jsou skutečnou příčinou „mimořádně špatného stavu společnosti“, v jeho chápání situace úplně chybí.

A pak je zde sám Klaus. Když už pojem „rozeštvávač“ ve stresu z „atentátu“ odkudsi vytáhnul, je nutné zcela jasně říci, že hlavním rozeštvávačem v české společnosti je celá léta právě on. Nejen kvůli intenzitě svého „rozeštvávání“, ale i kvůli tomu, že z výšin ústavních funkcí, v nichž už pomalu čtvrt století sedí, je možné „rozeštvávat“ společnost mnohem účinněji, než když je někdo třeba publicistou, jakkoliv hojně čteným.

Politik, který opakovaně uráží celé sociální skupiny, když mluví pohrdlivě tu o „NGO-ismu“, tu o„humarightismu“, tu o „environmentalismu“, a tu, ústy svých věrných, třeba o „homosexualismu“, společnost docela slušně a opakovaně rozeštvává. 

Podobný efekt měl a má Klausův bohorovný postoj ke korupci nebo špinavým penězům. Tam, kde většina společnosti vidí problém s mafiánskými praktikami, Klaus mluví o „kriminalizaci podnikatelů“.

I v každodenní politické praxi je pan prezident docela slušný rozeštvávač. Opakovaně útočí na třetí pilíř demokratické moci , tedy justici, jako na jakousi údajnou „soudcokracii“. Odmítá se dokonce řídit některými soudními rozsudky. 

Vládám, které jmenoval, přitápí způsobem, který Petru Nečasovi, a před ním Mirku Topolánkovi a Jiřímu Paroubkovi, asi nezáviděli a nezávidí ani jejich největší kritici. Téměř šedesát prezidentských vet vládních zákonů mluví za vše. 

Dokonce i strana, kterou založil, a v jejímž čele dlouho stál, je i kvůli jeho mravenčímu úsilí docela slušně rozeštvaná. A to ji už jednou, v roce 1997, rozeštval svým bohorovným přehlížením vnitrostranické korupce tak, že se rozdělila rovnou na dvě. Ti, kteří se Klausovi postavili, byli ocejchováni jako sarajevští „atentátníci“.

Klaus ve svých projevech před volbou prezidenta v roce 2003 a 2008 sliboval, že bude společnost sjednocovat, ba dokonce, že bude prezidentem nadstranickým. Vydrželo mu to pokaždé jen pár dní od zvolení. 

Především je ale třeba říci, že za „mimořádně špatný stav společnosti“ nese ze všech českých politiků největší díl viny právě on. Byl politickým architektem systému „mafiánského kapitalismu“, jehož plody dnes sklízíme. Nadřadil „trh bez přívlastků“ právu a morálce, což je jeden z důvodů, proč se česká společnost topí v korupci. 

Když už má být řeč o „rozeštvávačích“, kteří nesou odpovědnost ze „mimořádně špatný stav společnosti“, bylo by namístě, aby začal u sebe. Toho ovšem evidentně není schopen ani po utrpěném šoku ze švejkovského „ne-atentátu“. 

Ostatně nemá ani čas. V pěti měsících, které mu ještě ve funkci zbývají, má před sebou velký úkol: rozeštvat Evropskou unii, jak nejvíc to ještě půjde.

Deník Referendum, 2.10.2012