Je možné, že se
policie a státní zástupci mýlili, když začali stíhat tři bývalé poslance
Občanské demokratické strany za korupci v souvislosti s tím, že se
vloni vzdali svých poslaneckých mandátů, aby zanedlouho přijali lukrativní
posty ve firmách se státní účastí. Bývalá pravicová koalice tvrdila, že takové
obchodování s posty je legitimní součástí demokratické politiky, opozice
více méně souhlasila s policií, že jde o korupci.
Jak si takové
jednání máme vykládat v budoucnosti, by se ovšem ukázalo jen za předpokladu,
že by proběhl řádný soudní proces. To by jistě bylo pro českou demokracii
užitečné.
Dost zničující je
naopak pro demokracii rozhodnutí Nejvyššího soudu, že stíhaní poslanci mají být
vyjmuti z trestního stíhání, protože jejich možné kriminální jednání proběhlo
před tím, než opustili Poslaneckou sněmovnu, a byli tedy chráněni imunitou.
Poté, co s podobnou argumentací odmítl vloni rozsudek nižšího soudu, který
rozhodl, že neformální lídr Věcí veřejných Vít Bárta uplácel, když rozdával
peněžní obnosy některým členům své strany výměnou za loajalitu, NS už podruhé
učinil rozhodnutí, které průměrný občan jen těžko pochopí, natož aby ho přijal
jako projev zdraví našeho demokratického systému.
Především se tak
nelze autoritativně dozvědět, a to v podobě pravomocného soudního
rozsudku, zda jednání, které se policii, státním zástupcům i značné části
veřejnosti jeví jako kriminální, skutečně podle práva kriminální je. Navíc těm,
kdo si nadále myslí, že o kriminální jednání šlo, se dostává poselství, že
pokud jsou některé kriminální činy spáchány během výkonu poslaneckého mandátu,
nelze je kvůli dosti absurdní interpretaci poslanecké imunity Nejvyšším soudem
stíhat. Respekt pro demokratickou politiku tím nepochybně utrpí.
Není také vůbec
jasné, proč o rozsahu poslanecké imunity rozhoduje NS. Jde totiž nepochybně o
otázku ústavní interpretace, o níž by měl rozhodovat Ústavní soud. Ten by měl
také vysvětlit, jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat, pokud
se zákonodárci dopustí možného kriminálního jednání ještě během výkonu svého
mandátu, načež ovšem na svůj mandát rezignují, přičemž právě tato rezignace je
součástí možného kriminálního jednání.
Vždyť tři výše zmínění poslanci směnili za posty ve státních podnicích právě
svoje mandáty.
Pokud přijmeme
interpretaci, že se sice poslanci dopustili kriminálního jednání, ale nelze je
stíhat, protože se tak z větší části stalo ještě při výkonu jejich
mandátu, pak nám zbude poněkud absurdní otázka, jak naložit s lidmi, jako je
bývalá pobočnice premiéra Jana Nagyová, která je obviněná z toho, že
úplatky v podobě postů ve státních podnicích pomáhala organizovat. Není
totiž chráněná imunitou.
Anebo se nakonec
také dozvíme, že organizovat korupci pro poslance chráněné imunitou vlastně
není organizování korupce?
Pokud alespoň
v tomto směru převáží zdravý rozum a imunitou nechráněná Nagyová souzena
za organizování možné korupce bude, pak ovšem zdravý rozum dostane na frak
v jiném směru: ti, kdo z takového kriminálního jednání profitovali
nejvíce, tedy výše zmínění poslanci, uniknou stejně jako Vít Bárta trestu.
Jakkoliv je
s Nagyovou kvůli jejímu chování v postu šéfky premiérova kabinetu
těžké soucítit, přesto si mnozí z nás pomyslí, že–nekryta imunitou–si
měla dát větší pozor, než šla s pány, včetně svého šéfa a životního
partnera Petra Nečase, na led.
Právo, 18.7.2013