Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home S komunisty se nevládne

S komunisty se nevládne

Nedávná slova Andreje Babiše v časopise Týden, že by po sněmovních volbách v příštím roce nevyloučil koalici svého hnutí ANO s Komunistickou stranou Čech a Moravy, vyvolala oprávněný rozruch. Ačkoliv Babiš později svoje slova korigoval tak, že by s komunisty vyjednával jen na krajské úrovni po krajských volbách, je třeba brát jeho úvahu o vládní koalici vážně.

Možnost, že by ANO přizvalo za určitých okolností KSČM do vlády, vystavuje nepěkné vysvědčení způsobu, jakým se ke komunistické straně stavěli až dosud politici a politické strany hlavního proudu. Ačkoliv se od roku 1989 diskutovalo o nejrůznějších scénářích, jak KSČM buď úplně eliminovat, nebo alespoň umenšit její vliv, pro žádný z těchto scénářů se nenašel dostatek politické vůle.

Když na začátku 90. let selhaly pokusy komunistickou stranu úplně zakázat, byl přijat alespoň zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který ovšem jen na mnoho let vytvořil prazvláštní schizofrenii. Ačkoliv komunistická ideologie byla prohlášena za zločinnou, v českém politickém systému měla dál dovoleno existovat strana, která se od své předchůdkyně a její „zločinné“ ideologie odmítala výrazně distancovat.

Návrhy zakázat KSČM poté, co někteří její politici na veřejných shromážděních velebili kupříkladu Klementa Gottwalda, byly nakonec vždy odmítnuty s tím, že na zákaz komunistické strany je už příliš pozdě.  Místo toho zejména pravicové strany razily morální tezi, že s komunisty se nevládne. I ČSSD přijala v roce 1995 tzv. bohumínské usnesení, kterým si zakázala vládní koalici s KSČM.

Antikomunismus byl ovšem využíván, zejména pravicí, velmi účelovým způsobem. Zatímco mnohým politikům a stranám nevadilo občasné účelové spojenectví s KSČM v parlamentu, na komunální úrovni, a později i na krajské úrovni, antikomunistická rétorika vzplála před každými volbami, přičemž byla používána jako nástroj politického boje zejména proti ČSSD. Opakovaně jsme byli ujišťováni, že po příštích volbách ČSSD už svůj zákaz spolupráce s komunisty definitivně prolomí, což povede k ohrožení české demokracie.

Jinými slovy: z českého politického antikomunismu se stal konglomerát licoměrných výzev a varování, což ve světle korupčních praktik a dalších selhání vládních stran svým způsobem posilovalo KSČM jako protestní stranu.

Selhaly i výzvy, aby byla KSČM do vlády naopak přizvána. Někteří komentátoři a politologové upozorňovali, že v západní Evropě byly komunistické strany, a obecněji i některé další antisystémové strany, zdiskreditovány, jakmile přijaly podíl na vládní moci. Obvykle v nich vypukl vnitřní souboj mezi pragmatiky, kteří chtěli podíl na moci, a ideology „revoluční“ čistoty, takže se začaly vnitřně štěpit.

I když ČSSD šla nakonec otevřeně do koalic s KSČM v některých krajích, krajská správa je „vládnutí“ jiného řádu, než celostátní vláda, takže teze o možném zdiskreditování KSČM tak, že přijme spoluodpovědnost za vládu v zemi, nebyla nikdy vyzkoušena. Navíc, což je horší, nebyla vyzkoušena v podmínkách, kdy by byla nucena spoluvládnout se silnější jasně demokratickou stranou.

Což nás přivádí k rizikům scénáře, v němž komunistům nakonec nabídne možnost podílet se na vládě ANO. Babišovo hnuti totiž není skutečně demokratický politický subjekt o nic více, než KSČM.

Je to oligarchická struktura, kterou Babiš de facto vlastní a kontroluje, a v níž je těžké hledat jasné programové principy. Babišův vztah k liberální demokracii je pohrdavý, parlament je podle něj jen žvanírna. Babiš byl před rokem 1989 sám komunistou.

Spojení ANO s KSČM, která se ani po 27 letech fungování v demokratickém systému nezbavila některých svých protidemokratických a protizápadních instinktů, by vytvořilo třaskavou směs. Nic z dosavadní praxe obou politických subjektů nenasvědčuje tomu, že by jejich společná vláda měla problémy vydat se cestou podvazování liberální demokracie a svobody médií, na níž se už vydaly kupříkladu Maďarsko a Polsko.

Pokud by spojencem této aliance byl v případě svého znovuzvolení i prezident Miloš Zeman, měli bychom řadu důvodů bát se nejen o osud parlamentní demokracie u nás, ale i naše zakotvení v západních bezpečnostních strukturách a v Evropské unii. V konečném součtu by ale byla taková mesaliance opět stejně jako v roce 1948) především výsledkem opakovaných selhání demokratických stran, které si nedokázaly v posledním čtvrtstoletí poradit ani s komunisty, ani v poslední době s prezidentem, který ohýbá pravidla parlamentní demokracie, ani s anti-politikem Babišem.

Dotyk, 14.9.2016