Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Spasila by Západ politika ústupků?

Spasila by Západ politika ústupků?

Z tábora kritiků současné politiky Západu vůči Rusku slyšíme, že se Západ svým postupným přitvrzováním vůči Rusku dostává do „bezvýchodné spirály sankcí“. Výhrady zaznívající z tohoto tábora shrnul Michal Mocek v textu „Politika ve stínu smrti nevinných“ (Právo, 1.8.2014).

Západ by prý neměl po sestřelení letu MH17 nad východní Ukrajinou podlehnout emocím. Zejména před Evropou prý stojí volba: buď se s Ruskem dohodne a přizná mu nějaký vliv na východní Ukrajině, ať už se to Kyjevu líbí nebo ne, anebo se bude tvářit, že žádná dohoda není možná. V takovém případě je třeba počítat s otevřeným nepřátelstvím Moskvy a s přitvrzením ruského postupu.

Zní to logicky, ale pouze v případě, že Putinovi jde v jeho současné politice jen o východní část Ukrajiny. V takovém případě by leckdo byl možná schopen nějakou dohodu přijmout a navrch ještě uznat, že ruský zábor Krymu je právoplatný, a že Moskva má právo  spolurozhodovat o zahraniční a bezpečnostní politice Ukrajiny.

Jenže lze bohužel vážně pochybovat, že dosavadní ruská politika na Ukrajině je konečnou stanicí. Ten, kdo sleduje projevy Putina a jeho poradců, ví, že současný Kreml si rozhodně nemyslí, že Rusko by si mělo činit nárok jen na kus Ukrajiny. Západ nepovažuje za partnera, ale za protivníka. „Putinismus“ stále více připomíná nebezpečné „ismy“ 20. století.

V roce 1938 se největší evropské demokratické mocnosti—Francie a Velká Británie—rozhodly, že uvěří logice, kterou nyní propagují zastánci dohody s Putinem. Byla to naše země, kterou se tehdy v zájmu „míru pro naši dobu“ rozhodly obětovat, a bez Československa u jednacího stolu podepsaly Hitlerův požadavek na územní okleštění země.

Hitlera tato dohoda nejen nezastavila před anexí zbytku Československa,  ale byla pro něj naopak signálem k obsazení Polska a pak i válce se zeměmi, které mu—dle jeho mínění slabošsky--ustoupily.  Od 2. světové války jsme si mohli nesčíslněkrát vyslechnout,  jak neprozíravá a ve svých důsledcích tragická politika ústupků Hitlerovi byla.

Nyní se dozvídáme, že vůči Putinovi by naopak mohla fungovat.  Vždyť kdo ví, třeba by se Putin opravdu spokojil jen s Krymem a částí východní Ukrajiny. Dál by pak dodával v obnoveném  „míru pro naši dobu“ plyn a ropu, obchod by opět vzkvetl, pracovní místa našich pracujících a investice našich podnikatelů by nebyly ohroženy ztrátou ruských trhů. Kyjev by se musel přizpůsobit, a nakonec by se  snad zapomnělo i na oběti letu MH17.

Většina západních státníků ovšem této pěkné vizi nevěří. Případný „nový Mnichov“, zdá se, Angele Merkelové překazilo sestřelení letu MH17.  Místo již prý se rýsující dohody s Putinem v podobě „Krym za plyn“ pokračuje  tedy „bezvýchodná spirála sankcí“.

Kritici této politiky  tvrdí,  že je riskantní, anebo dokonce, že Moskva je obětí jakéhosi propagandistického tažení. Další varují, že konfrontační politika s Ruskem, které si ve své historii poradilo s útoky Napoleona i Hitlera, je neprozíravá. Co na tom, že Rusku nikdo nevyhlašuje válku. Sankce mají jen oslabit ekonomický potenciál agresivní země.

Zdá se, že pokud budou chtít zastánci smířlivější politiky vůči Rusku svoji argumentační bitvu vyhrát, budou muset přesvědčivěji než dosud vysvětlit, co natolik odlišuje diktátorské režimy v Berlíně v roce 1938 a v Moskvě v roce 2014, že Putinovi lze věřit.  Zejména by museli vysvětlit, proč si máme myslet, že by se i tentokrát nezměnily do „bezvýchodné spirály“ západní ústupky, jejichž propagátoři zase jednou „velkoryse“ navrhují v zájmu „míru pro naši dobu“ předhodit diktátorovi nějaké „sudety“ ve vzdálené  zemi, o které nic nevíme.

Právo, 4.8.2014