Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Stávka jako prohra občanské společnosti

Stávka jako prohra občanské společnosti

Nedávná stávka odborů v dopravě ukázala, jak tragicky slabá je česká občanská společnost. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění ukazují, že s vládními reformami nesouhlasí naprostá většina společnosti, tedy nejen odboráři, a že samotný odborářský protest vnímá spíše pozitivně nadpoloviční většina občanů, nespokojená část veřejnosti využila stávku tak nanejvýš jako záminku k dlouhému víkendu.

Možných vysvětlení se nabízí celá řada. Jedním je skutečnost, že jakkoliv se valná část společnosti v opozici vůči současné vládě posunula opticky nalevo, u mnoha lidí přetrvává nelichotivý obraz odborů, který je kombinací předsudků spojených s jejich rolí v komunistickém režimu, a předsudků o jejich údajně parazitické roli, které vůči nim vládnou v neoliberálně orientovaných médiích.

Zbytek občanské společnosti, ač má k vládním reformám velmi podobné výhrady, jaké formulovaly odbory, má k odborům, coby možným mluvčím a reprezentantům celospolečenských zájmů, rezervovaný postoj.

Dalším problémem se zdá být fragmentace české občanské společnosti. Zatímco se většina občanů pohoršuje nad řevnivostí politických stran i jejich neschopností hledat konsensus, zdá se, že podobná řevnivost existuje i v občanské společnosti. Široce sdílený odpor k vládním reformám se tak nezbytně nepřetaví do víceméně jednotné akce občanské společnosti.

S tím je spojená i jistá apolitičnost české občanské společnosti. Ozývá se z ní sice, téměř unisono, jakési temné brblání nad politickými poměry, ale zároveň se bojí politického činu.

Když pak vládní propaganda a jí přizvukující média začnou tvrdit, že odbory by se měly přinejlepším soustředit na specifickou obranu zájmů zaměstnanců, a neměly by se prý chovat politicky, nachází tato argumentace v různých částech občanské společnosti odezvu.

Je také možné argumentovat, že česká občanská společnost je prostě líná. Její jednotlivé složky rády mluví, rády kritizují různé nešvary, ale jen málokdy se odhodlají k akci. Skutečný aktivismus prostě není Čechům vlastní, což má dlouhé historické kořeny.

Zatímco třeba ve Francii nebo v Itálii by pochodovaly ulicemi spolu s odboráři statisíce lidí, v českých poměrech jsme svědky podivné ambivalence: na jedné straně valná část občanů vidí odborářskou kritiku vládních reforem jako oprávněnou, ale na straně druhé, možná věrni normalizačním tradicím, odjedou raději na chaty. Tam, s jistou dávkou škodolibosti, sledují skrze média jak vládní, tak odborářská zaškobrtnutí, a zřejmě si gratulují, jak zase jednou na vše vyzráli.

Virtualizace občanské společnosti v podobě přesunu částí jejích aktivit do kyberprostoru, zejména na sociální sítě, nátuře české občanské společnosti dost vyhovuje. Umožňuje stisknutím tlačítka na počítači podepsat to či ono, nebo jednorázově mobilizovat . Tyto aktivity ale málokdy přerůstají do trvalejších struktur, a ještě méně se zhmotňují do pouličních protestů a jiných organizovaných akcí.

I „zásluhou“ těchto aktivit máme dvě nové politické strany, přičemž obě z nich, každá jiným způsobem, jsou v podstatě výsměchem ambicím, které je v občanské společnosti pomohly zplodit.

„Nesnesitelná lehkost“ tohoto typu občanské angažovanosti je též živnou půdou pro řevnivost: je koneckonců o poznání snadnější kritizovat jiné iniciativy, zvlášť když k tomu stačí něco napsat a „pověsit“ na Internet, než hledat konsensus a pracně organizovat společné akce.

Odboráři samozřejmě mohou, bez podpory ostatních částí občanské společnosti, paralyzovat dopravu, zavřít školy i státní úřady nebo ochromit zdravotnictví, ale pokud při tom všem zejí ulice prázdnotou, a dokonce i občané naštvaní na vládu si pochvalují, jak se během stávky pěkně projeli na kole, vláda se nemá čeho bát.

Podíváme-li se na stav české občanské společnosti realisticky, lze jen smutně konstatovat, že se mocní nemusejí skutečně obávat ještě dlouho.

Téměř se chce říct, že si česká společnost zaslouží všechno, co se na její hlavy nakonec v podobě různých neoliberálních experimentů snese. Když se proti nim nedokáže jednotně vzepřít, bude je muset, ač třeba s dobře známým brbláním na poměry, snášet.

Deník Referendum, 21.6.2011