Západem obchází strašidlo antipolitiky.
Od Tea Party ve Spojených státech, přes hnutí Pět hvězd v Itálii nebo Team
Stronach v Rakousku, až po nejrůznější nová hnutí před nadcházejícími
volbami v České republice, máme co do činění s uskupeními, která se
vymezují proti tradiční stranické politice.
Demokratická politika se vždy potýkala
s populistickými hnutími, založenými na anti-elitářství, údajném
naslouchání lidu, a nabídce jednoduchých řešení pro složité problémy. Nová antipolitická
hnutí jsou jiná v tom, že mnohá zcela odmítají nejen tradiční stranické
struktury, ale i strukturovaný politický proces.
Jistě, politické strany všude na Západě
jsou v krizi, stejně jako je obecněji v krizi liberální demokracie.
Důvodů je mnoho, tím hlavním je zhoubný vliv velkých peněz na politiku, který
mnohonásobně zesílil s ekonomickou globalizací. Politika zůstala lokální,
zatímco finance a podnikání jsou globální. Národní politika, reprezentovaná
stranami, je tudíž stále více bezmocná.
Jenže zatímco tradiční stranická
politika je stále více bezzubá a zkorumpovaná globálním kapitálem i na něj
navázanými místními oligarchy, antipolitika není řešením už vůbec. Nová hnutí
nemají jasné struktury a rozhodovací procesy. Nabízejí především to, co chce
lid, rozzlobený na tradiční politiku, slyšet.
Pohrdají i demokratickým politickým
procesem. Zástupci americké Tea Party v Kongresu, ač v menšině,
přivedli USA na pokraj bankrotu a paralyzovali vládu, protože nesouhlasí
s Obamovou zdravotní reformou. Je jim jedno, že reforma byla řádně
schválena a prošla i u Nejvyššího soudu. Jsou přesvědčeni, že prostě mají
pravdu.
Jenže demokratický proces je založen na
tom, že spolu soutěží mnoho různých „pravd“. V určitém okamžiku musí
poražená menšina uznat, že její „pravda“ nezvítězila. Má-li za to, že byly
pošlapány ústavní procedury nebo nějaká základní lidská práva, může se obrátit
na ústavní soud. Nevyhoví-li soud její stížnosti, nezbývá jí, než se pokusit
uspět lépe v příštích volbách a prosadit změnu politicky.
Příklad Tea Party je důležitý, protože
osvětluje, jak antipoltická hnutí fungují. Operují buď z pozic vlastních
„morálních výšin“, o kterých nemíní diskutovat, nebo z pozic názorů svých
vůdců, na nichž finančně i jinak závisí. Jednou formou antipolitiky tak byla i berlusconizace politiky v Itálii.
Výsledem nemůže být nic jiného než
nestabilita, nebo, jako v případě USA, dokonce hrozba totálního kolapsu
státu.
Bohužel není zatím jasné, co může
chátrající stranickou politiku v západních demokraciích oživit. Proces
politické globalizace, který by proti globálně fungující ekonomice postavil
globální politické instituce, je zatím zoufale pomalý, navíc demokracie na
nadnárodní úrovni moc nefunguje. Pod náporem jsou i občanské společnosti
v národních státech, které by snad mohly k oživení národní politiky
přispět.
Západní demokracii prostě čekají těžké
časy. Když Karel Marx ironicky prohlásil, že Evropou obchází strašidlo
komunismu, viděl komunismus jako nejhumánnější možnou alternativu ke
kapitalismu. Tam, kde se komunismus nakonec prosadil, byly výsledkem brutální
totalitní režimy. Pokud by se v současné krizi prosadila antipolitika,
která si o sobě myslí, že je smysluplnou alternativou ke zkrachovalé stranické
demokracii, nemusí to bohužel dopadnout o moc lépe.
Právo, 16.10.2013