Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Střední Evropa jako trojský kůň?

Střední Evropa jako trojský kůň?

Střední Evropa o sobě nechávala v posledním čtvrtstoletí vědět v protichůdných zprávách. Na jedné straně zde proběhla za pomoci Západu úspěšná institucionální transformace, která vedla k vytvoření víceméně stabilní demokracie i fungujícího tržního hospodářství, což umožnilo připojení regionu k Evropské unii a dalším mezinárodním „klubům“ západních demokracií.  

Na straně druhé mají středoevropské země s demokracií opakovaně problémy, jako tomu bylo v éře mečiarismu na Slovensku, v Polsku za vlády bratrů Kaczynských, nebo jako je tomu nyní za vlády Viktora Orbána v Maďarsku. Česká republika měla parlamentní demokracii podvazovanou opoziční smlouvou a nyní  politické stranictví u nás pro změnu nahrazují antipolitické  či oligarchické projekty. 

Obecně přežívá v regionu politicko-společenský étos, který řada autorů označuje jako postkomunismus. Formálně sice fungují instituce liberální demokracie, ale politická kultura je silně poznamenána neřešenou minulostí a postoji z dob komunismu. Politické elity i občanská společnost jsou slabé a panuje neujasněnost týkající se geopolitického zakotvení.

Tragická slabost politiky ve střední Evropě přitom není až postkomunistický jev. Už Rakousko-Uhersko bylo považováno v evropském kontextu za jednoho z nemocných mužů Evropy. Není náhoda, že 1. světová válka vypukla právě v tehdejší střední Evropě.

Také  2. světová válka měla kořeny ve střední Evropě, a to zdaleka nejen proto, že Adolf Hitler byl Rakušan. Všechny následnické státy Rakouska-Uherska, s  výjimkou Československa, se rychle fašizovaly, přičemž i demokratické Československo nakonec padlo  nejen kvůli vnějšímu tlaku, ale i slabosti svých politických elit v Praze a fašizujícím tendencím v Sudetách i na Slovensku.

Americký historik Timothy Snyder mluví o tomto regionu ve svém bestselleru jako o „krvavých zemích“. To, co tento region v posledním století způsobil—ať už jako pasivní či aktivní rozbuška nebo aktér tragických událostí—je vskutku možná nejpřípadnější měřit milióny ztracených životů.

I proto bychom měli být ve střehu, když se proti současnému úsilí Západu čelit ruské agresi na Ukrajině--zatím jen víceméně mírnými sankcemi--zformovala ihned opozice právě v podobě postojů premiérů České republiky, Slovenska, Maďarska a Rakouska. Ať už si myslíme o možných řešeních konfliktu s Ruskem cokoliv, jisté je, že střední Evropa obvykle nemá dobré politické instinkty při řešení konfliktů, které přesahují její provinciálně-maloměstské obzory, zděděné už z dob monarchie.

Střední Evropa se pokoušela hrát v posledních dvou desetiletích konstruktivní roli v podobě Visegrádské skupiny, v níž velké--a dokonce ani komunismem nezlomené--Polsko geopoliticky „kotvilo“ tři menší, politicky ne vždy srozumitelné země. Varováním by mělo být, že se v současné krizi jasně prozápadní Polsko Středoevropanům vzdaluje, a společný jazyk našly tři menší země Visegrádu s tradičně oportunistickou Vídní.

Což o to, „disidentský“ postoj hned několika zemí bývalého  Rakouska-Uherska, který nabádá západní jestřáby ke smířlivosti nebo opatrnosti vůči Rusku, by nebylo nutné hned zatracovat, kdyby ovšem vycházel ze srozumitelného politického diskurzu, a nejevil se spíše jako další produkt historickými kalamitami ohnuté páteře těchto zemí. Navíc zemí, v nichž existují i 25 let po pádu komunismu silné ruské „páté kolony“, a v nichž intenzivně operují ruské agenturní sítě i mafie.

Vladimír Putin, jako každý dobyvatel, používá taktiku „rozděl a panuj“. Bylo by pěkné, kdyby se reakce středoevropských premiérů ukázaly být hlasy rozumu. Bohužel ve světle historie našeho regionu se spíše zdá, že Putin našel v dezorientované a politicky slabé střední Evropě svého trojského koně.

 

 Právo, 3.9.2014