Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Středoevropské vzpoury proti liberální demokracii

Středoevropské vzpoury proti liberální demokracii

Maďarský premiér Viktor Orbán nedávno prohlásil, že základem státního zřízení v Maďarsku by neměla být liberální demokracie, ale národní stát založený na práci. Liberalismus v Maďarsku prý selhal, a země by tudíž měla hledat způsob zorganizování společnosti, který je odtržený od dogmat a ideologií západní Evropy.  Bude se prý snažit pochopit systémy, které nejsou západní, nejsou liberální, možná nejsou ani demokraciemi, a navzdory tomu jsou úspěšné.

V kontextu současné situace v Maďarsku, kde silně většinová Orbánova vláda už nějakou dobu dosti svévolně mění politická, mediální a ústavní pravidla, vzbudila slova maďarského premiéra značnou pozornost. Maďarsko ovšem není první středoevropskou zemí, kde se významné politické síly proti „liberalismu“ vzbouřily. 

Slovensko si už v polovině 90. let prošlo érou mečiarismu. V České republice v roce 1998 uzavřely dvě největší strany—ČSSD a ODS—opoziční smlouvu, která podvazovala některé mechanismy vzájemné kontroly ústavních mocí, které se tradičně pojí s liberálním konstitucionalismem. Zejména ODS, která byla až do roku 1997 nositelkou změn pod praporem liberálně-konzervativních hodnot, se z odklonu k neliberálním hodnotám a národnictví dodnes nevzpamatovala.

V Polsku se po roce 2005 přihlásily konzervativní strany pod vedením Práva a spravedlnosti Jaroslawa Kaczynského  ke konceptu tzv. 4. polské republiky, která se vymezovala proti  třetí polské republice (1989-2005), kterou kritizovala za bezbřehý liberalismus, korupci, nedostatek národních hodnot i neschopnost vyrovnat se s komunistickou minulostí.

Nutno poznamenat, že v postkomunistické střední Evropě politici i komentátoři často dost volně zaměňují pojmy liberalismu a liberální demokracie. Zatímco liberalismus je jednou z klasických politických filozofií, která—velmi obecně řečeno—klade důraz na svobodu jedince, liberální demokracie je politický systém existující dnes ve většině západních států.

Označuje kombinaci demokracie coby vlády lidu, obvykle reprezentovaného nějakou politickou většinou, která je generována svobodnými volbami, a ochrany práv jedinců i menšin, jakož i nezávislosti řady institucí, před „tyranií většiny“. To se děje s pomocí liberálního konstitucionalismu a vlády zákona, které zaručují neměnnost a vynutitelnost pravidel hry.

Je tedy třeba odlišit legitimní politické soupeření politických subjektů, zaštiťujících se jinými než liberálními politickými filozofiemi, s těmi subjekty, které se tak či onak k liberalismu hlásí, od útoků na liberální demokracii jako státní zřízení. Pokud jde o samotný liberalismus, je třeba dodat, že jeho nositelkami dnes nejsou jen  čistě liberální strany, ale že je do značné míry přítomen i v programech demokratické levice.

Zdroje antiliberálních revolt v našem regionu jsou tudíž dvojího druhu. V některých případech, jako třeba v polské čtvrté republice, šlo primárně o útok na liberalismus coby ideologii údajně odpovědnou za předešlý politický marasmus, jakkoliv Kaczynski by byl eventuálně rád změnil i státní zřízení, přičemž inspirací mu byla  pátá, tedy gaullistická francouzská republika, která se na konci 50. let též odklonila od klasické liberální demokracie.

Je ovšem nutné podotknout, že liberalismus v postkomunistických zemích byl snadným terčem, protože byl—inu, postkomunistický. Obnova svobod jedince byla často zástěrkou pro rozkrádání státního majetku ve velkém a korupci, v nichž hrály nemalou roli „staré struktury“—tedy stejní lidé, kteří coby prominenti bývalého režimu v minulosti svobodu nemilosrdně dusili.

Zejména „liberalismus“ praktikovaný postkomunistickými stranami demokratické levice v Maďarsku a Polsku byl se svým morálním relativismem ve vztahu k minulosti i ve vztahu k privatizaci majetku do rukou bývalé nomenklatury svého druhu karikaturou klasického liberalismu, který staví na vládě zákona a etických hodnotách. Postkomunistická pravice zase pro změnu volně zaměňovala liberalismus coby politickou filozofii za primitivní ekonomický neoliberalismus.

V případě mečiarismu na Slovensku a orbánismu v Maďarsku šlo a jde ale nejen o vzpouru proti liberalismu, ale i o útok na liberální demokracii. Ten se v podobě opoziční smlouvy nebo loňských pokusů prezidenta Miloše Zemana obejít parlamentní demokracii odehrál i u nás, ale nebyl tak silný.

Společným jmenovatelem útoků na liberální demokracii je autoritářství, které se obvykle maskuje národnictvím, s čímž se pojí i laciné útoky na Evropskou unii coby instituci, která prý zpochybňuje suverénní národní politiku. Jakkoliv je EU vlastně klubem liberálních demokracií, je typické, že právě ty její členské země, které se od liberální demokracie odklánějí, ji nejhlasitěji obviňují z demokratického deficitu a „bruselského autoritářství.“

Zdrojem útoků na liberální demokracii v našem regionu je  zklamání velkých částí veřejnosti z postkomunistické transformace, iluze o národní minulosti, a neschopnost poradit si ve společnostech s malou demokratickou zkušeností  s nároky liberální demokracie coby poměrně složitého systému.

Svoji roli také hrají příklady autoritářských zemí, které jsou v globálním kapitalismu úspěšné. Proč se obtěžovat složitými procedurami, konstitucionalismem a lidskými právy, když lze dnes ekonomicky evidentně uspět s nějakou formou více či méně osvíceného autoritářství?

Ve střední Evropě je tedy pro antiliberální revoltu poměrně úrodná půda. Mnoho lidí si nejen neuvědomuje, že malé národní státy, v nichž je většina trhu dnes v rukou nadnárodních firem, se jen těžko stanou nějakou novou Čínou nebo Singapurem, i když to autoritářský vůdce, ohánějící se národními zájmy a slavnou minulostí země, stokrát slíbí.

 Mnoho lidí si také neuvědomuje, že autoritářská vláda může být přijatelná pro část veřejnosti, dokud se zemi ekonomicky daří. Autoritářství, na rozdíl od liberální demokracie, ale nemá mechanismy, jak skrze strukturovaný politický proces a svobodnou veřejnou debatu upouštět páru ze společenského „papiňáku“. I proto nakonec podobné režimy končí převraty a revolucemi, které ve svých důsledcích nesmiřitelně na léta dělí společnost a působí sociální a ekonomický rozvrat.

Právo, 6.8.2014