Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Švejnar: Prezident nebo předseda strany?

Švejnar: Prezident nebo předseda strany?

Prezidentská kandidatura Jana Švejnara vzbudila v české společnosti nebývalá očekávání, takže ve stále větším počtu průzkumů veřejného mínění začíná porážet současného prezidenta Václava Klause. Za rostoucí veřejnou podporou pro Švejnara je evidentně naděje, že by se v zabetonované české politice, nad níž většina veřejnosti už zlomila hůl, mohlo přece jen něco změnit k lepšímu.

 

Velká očekávání, která Švejnar vybudil, mají dvojí ostří. Na jedné straně mu mohou pomoci na Hrad, pokud kritická masa zákonodárců hlas veřejnosti vyslyší.

 

Na straně druhé na něj vytvoří obrovský tlak, aby své popularity a autority využil k založení nové politické strany v případě, že prezidentem zvolen nebude. Pokud by odjel zpět do USA, ublíží jak svým případným politickým ambicím v budoucnosti, tak veřejnosti, která ho podporuje.

 

Z minulosti sice víme, že projekty nových politických stran nebyly úspěšné, jenže od vzniku České republiky nenastala situace podobná té současné. Prezidentské klání, doprovázené obrovským zájmem médií, vygenerovalo osobnost, která má velkou veřejnou autoritu a není spojená netransparentními vazbami s českou politikou minulých let. Pokud si Švejnar udrží v průzkumech vedení, zavládne v případě jeho nezvolení i zdravá míra naštvání.

 

Do čela nového subjektu by se tak po dlouhé době mohl postavit politik, jehož vůdčí role nebude zpochybňována. Což je důležité, protože v české politice v minulosti uspěly především strany, které měly v čele silné osobnosti, jejichž autoritu nikdo nezpochybňoval.

 

Politické strany by tak měly začít pracovat se dvěma scénáři: Švejnar na Hradě a Švejnar v čele politické strany. Jelikož je Švejnar svým založením de facto centristický liberál, pokrývá velkou část politického spektra.

 

V největším nebezpečí by se v případě vzniku strany pod jeho vedením ocitla ODS. K jejímu dobrému volebnímu výsledku v roce 2006 značně přispěla skutečnost, že mnoho středových voličů s liberálním smýšlením takříkajíc nemělo  koho volit. Mnoho z nich nakonec s těžkým srdcem volilo ODS.

 

Rekonstrukce politického středu v podobě nové strany by samozřejmě byla velkou hrozbou i pro lidovce a, paradoxně, i pro zelené, kteří svou nominací Švejnara  politicky vlastně „stvořili“.

KDU-ČSL ve své současné podobě může být jen těžko preferovaným členem vládních koalic, pokud by se nabízela alternativa. Zelení by měli problém, protože pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny jim pomohli překonat i voliči bývalých středově-liberálních stran, pro než byl příklon k ODS nestravitelný.

 

Pravděpodobně nejméně by vzestupem Švejnarovy strany utrpěla ČSSD, protože liberální křídlo v ní zatím není příliš silné. Vážný problém by ale měli komunisti. Ne proto, že by jim Švejnar sebral voliče, ale proto, že by vzniknul velmi přijatelný koaliční partner pro ČSSD. A KSČM si přitom od svých současných tanců okolo Švejnara slibuje, že jí zvolení levicového prezidenta nebo znovuzvolení Klause učiní jedinou možnou nevěstou pro ČSSD.

 

Zdá se tedy, že zejména pro ty současné strany, které Švejnara na Hradě nejvíc nechtějí—ODS a KSČM--by byl ve skutečnosti mnohem lepší neutrální Švejnar na Hradě, než Švejnar v čele nového politického subjektu. Ať už se nakonec rozhodnou jakkoliv, je jasné, že prezidentská volba může zásadním způsobem otřást českou politickou scénou, ba dokonce zcela přerýsovat její podobu.

 

Právo, 28.1.2008