Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Svět se láme

Svět se láme

Skon Václava Havla přišel docela symbolicky v době, kdy stále více lidí cítí, že končí jedna éra a přichází nová. Pod pojmem „éra“ si ale každý představuje něco jiného.

Jedni tím myslí symbolický konec éry postkomunistické transformace u nás, která sice pomohla vybudovat liberální demokracii a tržní hospodářství, jenže, jak mnozí dodávají v souvislosti s Havlovým skonem, demokracii a trh, které spíše odráží „bezhodnotový“ svět jeho politických soupeřů než havlovský „život v pravdě“.

Havel opakovaně varoval před budováním demokracie a trhu bez odpovědnosti, práva a morálky, ale byl politickými superpragmatiky izolován. Když začal v druhé polovině 90. let mluvit o nebezpečích „mafiánského kapitalismu“, byl ocejchován jako téměř nepřítel tržního hospodářství.

Mnozí také mluví o konci jedné v éry v souvislosti s nárůstem extremismu a nacionalismu, jakož i s problémy Evropské Unie. Nastupující éru si spojují s možným návratem běsů evropské historie. I proto se objevují příměry mezi odchodem Havla a Tomáše G. Masaryka či Karla Čapka, které předznamenaly pohlcení Československa nejprve silami druhorepublikového fašismu a pak německého nacismu.

Havel varoval před extremismem ještě v době, kdy se současné politické hnědnutí Evropy zdálo být nepředstavitelné. Demokracie a boj za svobodu pro něj nikdy nebyly hotovou věcí, což stvrzoval i svým angažmá ve věci lidských práv v diktátorských režimech.

Když už ale hovoříme o široce sdíleném pocitu, že Havlova smrt přišla na pomezi dvou epoch, jsou v Havlově odkazu nejdůležitější ty ideje, které někteří jeho kritici rádi označovali za jakýsi intelektuální kýč. Tedy jeho opakované volání po globální odpovědnosti či jeho varování před tupým samopohybem industriální civilizace.

Zdá se totiž, že v nejobecnější rovině éra, která končí, je érou, jež byla nesena poněkud pyšnou vírou v téměř neomezené možnosti lidského rozumu. Jejím praporem se stal „pokrok skrze lidský rozum“, jehož projevem je i hospodářská mantra „růstu Růstu“ a ní spojené všeobecné zadlužování, protože proč se koneckonců dnes nezadlužit, když je prý „pokrok-růst“ zárukou, že dluhy se dají platit až v bohatším zítřku.

Toto sekulární náboženství se zřeklo Boha, ale paradoxně, jak vidno, věří v Prozřetelnost, ať už v podobě neviditelné ruky trhu či víry v pokrok, jehož zásluhou racionalistická technověda nakonec vše vyřeší a možná dokonce i napraví zdánlivě nezvratitelné škody, které jsme napáchali na přírodě.
Havel proti této logice protestoval. Vyzýval k pokoře před Bytím, jiní by řekli před Bohem. Varoval, že nás pýcha technovědeckého rozumu a ekonomizujícího myšlení může dohnat až na pokraj sebezničení.
Je docela symbolické, že to, co charakterizuje současnost v okamžiku Havlovy smrti, je právě všeobecně sdílený pocit, že naše civilizace neví jak dál. Že neviditelná ruka trhu v globálním měřítku, opírající se o pyšnou technovědu, narazila na své limity.

Havel volal po vizích, což vlastně nebylo nic jiného než varování, že pokud kolektivní lidský rozum, představovaný politikou, nebude schopen účinně reflektovat potenciálně nebezpečné důsledky výše zmíněného civilizačního samopohybu a neujme se nad ním—ale v pokoře před vyšším řádem—alespoň částečně kontroly, bude zle.

Bohužel k tomu je též zapotřebí politického vůdcovství. A to, jak se ukazuje, mohl nabídnout spíše někdo jako Havel, který vlastně nebyl politikem, protože jeho, disidenta a intelektuála, katapultovala do nejvyšší politiky historie. Současná generace politiků, doma i ve světě, je převážně jen generací technologů moci, které generují stranické mašinérie.

Lidé si to v kontrastu s odchodem prý „naivního“ vizionáře, jakým byl Havel, uvědomují. A i proto nejen litují, že odešel, ale také, protože jemu podobných politiků se nedostává, se bojí, co nás může čekat.

Právo, 23.12.2012