Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Svévole versus pravidla hry

Svévole versus pravidla hry

Bývalý prezident Václav Klaus popsal současnou kontroverzi ohledně výhrad prezidenta Miloše Zemana ke jmenování literárního historika Martina C. Putny profesorem jako spor o výklad ústavy. Ústava je podle něj v některých svých částech nepřesná, kompetence prezidenta je třeba vyjasnit.

S tím lze jen souhlasit. Prezidenti, dokonce i ti čeští s jejich mírně monarchickým postavením, jsou jen lidé. Je docela přirozené, že když ústava dává možnost interpretovat sousloví „prezident jmenuje“ tak, že prezident není, jak poznamenal Klaus, jen pouhým zařízením na razítka a podpisy, budou se to prezidenti občas snažit v praxi předvést. Že se do takové jejich rozhodnutí promítnou jejích lidské slabosti, jako třeba osobní záště, je též přirozené.

Jelikož je Česká republika parlamentní demokracií, ústavní experti rádi tvrdí, že zpřesňovat například prezidentovy pravomoci není nutné, protože když vláda prezidentovi předloží k formálnímu podpisu návrh, který už schválila, prezident ho potvrdí. Role ústavně neodpovědného prezidenta je prý ryze formální.

Jenže tato poučka nefunguje. Prezident Klaus odmítal jmenovat některé soudce schválené ministerstvem spravedlnosti, prezident Zeman odmítá jmenovat velvyslance, a nyní i jednoho profesora.

Když se prezident takto „zašprajcuje“, pokaždé se strhne mela. Můžeme si na straně kritiků prezidenta přečíst texty a slyšet výroky o prezidentské svévoli i údajně nevábných osobních vlastnostech, na straně druhé se dočkáme výroků o tom, že prezident není zařízením na razítka.

Straničtí politici přitom mají věci zcela ve svých rukou. Zejména od nich je licoměrné, když křičí, že prezident podle jakéhosi „ducha“ ústavy musí podepsat tu či onu smlouvu nebo jmenovat toho či onoho hodnostáře, stejně jako je licoměrné chtít pět minut pod dvanácté soudit „neposlušného“ prezidenta pro velezradu. Mají moc ústavu zpřesnit. Například tak, že prezident je v určitých oblastech skutečně jen jakýsi „notář“. 

Všechny dosavadní kontroverze s (ne)jmenováním některých hodnostářů a (ne)podpisem mezinárodních smluv by mohly být odstraněny úplně jednoduchým dodatkem k čl. 63 ústavy, který vyjmenovává ty pravomoci prezidenta, k nimž potřebuje spolupodpis (de facto předchozí rozhodnutí) vlády. Ten by stanovil, že pokud prezident odmítne jmenovat hodnostáře, jejichž jmenování schválila vláda, nebo odmítne ratifikovat mezinárodní smlouvy, učiní tak za něj po uplynutí určité lhůty premiér.

Mnozí ústavní experti rádi varují před změnami ústavy. Musíme se prý naučit žít s ústavou, kterou máme. Jenže extenzivní přepisování je jedna věc, zatímco zpřesnění tam, kde současná nepřesnost vyvolává opakovaně úplně zbytečné kontroverze, je věc druhá.

Jak vysvítá ze slov Klause, deset let ho trápilo, jak nepřesná ústava ve výkladu prezidentských kompetencí je. I současný prezident by zpřesnění možná uvítal, jakkoliv by mohlo vyústit do faktického zmenšení jeho role. Jisté je, že by se pak jak prezident, tak vláda, tak média mohli pak věnovat užitečnějším věcem, než poněkud hysterickým dohadům nad tím, co je ještě prezidentovo právo a co už svévole.

Právo, 20.5.2013