Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Syriza a Podemos jsou jen začátek

Syriza a Podemos jsou jen začátek

Panuje „optimistický“ konsensus, že vítězství radikálně levicového hnutí Syriza v Řecku i posilování radikálně levicového hnutí Podemos ve Španělsku jsou lokálně omezené jevy--reakce na ekonomické poměry v zemích, které se dostaly pod tlak Evropské unie i finančních trhů kvůli svým dluhům.

Vynořily se také názory, že Syriza a Podemos vlastně ani nejsou primárně levicové, ale především anti-integrační hnutí. Jsou prý jen jihoevropskou verzí fašistických nebo radikálních protievropských hnutí ze severu Evropy. Znaménka „levice“ a „pravice“ prý v současné Evropě ztratila smysl.  

Jenže tak jednoduché to není. Syriza i Podemos mají výraznou radikálně levicovou agendu, která je nikoliv primárně odmítnutím myšlenky evropské integrace, ale neoliberální logiky, která v EU převážila. Je tudíž i reakcí na selhání demokratické levice, která se stala „údržbářem“ neoliberálního řádu.

Sociální demokraté se sice brání, že už dlouho mluví, doma i na evropské úrovni, o problémech, jako jsou rostoucí rozdíly mezi bohatými a chudými jedinci, skupinami i celými státy, o masovém odlivu peněz do daňových rájů, či o dluhových pastích, do nichž padají celé státy, ale nemají prý sílu nic prosadit. Nemohou prý za to, že evropští voliči dávají většinově přednost pravici.

Nenadělají prý nic ani se zabetonovaným řádem, který nahrává pravici. Vždyť jsme to mohli vidět v posledních dnech: instituce, jako je Evropská centrální banka, jakékoliv „levicovější“ řešení vůči Řecku „zazdí“.

Co na tom, že v tomto zdůvodnění chybí odpověď na otázku, zda demokratická levice nepomohla svoji oportunistickou politikou v posledním čtvrtstoletí sama tento řád zabetonovat. Vždyť se ani nepokusila nabídnout radikálnější program. Údajně proto, že se dnes s takovým programem nedají vyhrát volby. Předpokládal by intenzivnější evropskou politickou integraci i společnou fiskální a sociální politiku, a na to nejsou prý evropští voliči připraveni.

Z tohoto defétistického krčení ramen nyní těží radikální levice.  Ta už ovšem nechce svoje řešení nabízet skrze sjednocenou Evropu, ale skrze nacionalizaci politiky a možné spojenectví s nedemokratickými režimy.

Bylo by lákavé uvěřit, že Syriza a Podemos jsou jen lokální jevy. Jenže co když je to tak, že zatímco extrémně pravicové strany, coby reakce na evropskou integraci a imigraci i různá selhání tradiční pravice už nějakou dobu existují jako významné síly v téměř všech státech EU, jsme nyní svědky nástupu extrémně levicových stran?  Jejich zpoždění lze vysvětlit tím, že po pádu komunistických režimů v roce 1989 byla radikální levice považována za přežitek.

Její šance přitom neradno podceňovat. Reaguje totiž na jevy, které jsou ve svých důsledcích ničivější pro evropské střední třídy než nezvládnutá imigrace nebo oslabování národních států, kterými se živí extrémní pravice.  Reaguje na ničení celých států i životní úrovně středních tříd a na rostoucí sociální rozdíly.

Demokratická levice mela šanci se výše zmíněným ničivým trendům postavit, ale rozhodla se jen zmírňovat jejich důsledky, aniž by byla ochotná „vyhlásit válku“ jejich příčinám. Protože je „demokratická“ mohla se tato „radikalizace“ odehrát v rámci demokratických struktur s pomocí nástrojů, jako je účinná regulace nadnárodního kapitálu.

Neodehrála a radikální levice toho nyní využívá. A bohužel je ochotná tak činit i za cenu rozbití liberálně-demokratického řádu a evropské integrace.  Jsou tedy před námi  zřejmě zase jednou „revoluční časy“ se všemi možnými--z evropské historie nikoliv neznámými--důsledky.

Právo, 16.2.2015