Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Tahle ČSSD není pro mladý

Tahle ČSSD není pro mladý

Asi není náhoda, že během posledních několika dní bylo možné na internetu i v osobní korespondenci narazit na dotazy i spekulace, zda se Jiří Dienstbier nechystá založit novou středo-levou stranu. Zejména mnozí mladí lidé by se rádi angažovali na levici, ale tvrdí, že nemají kde.  

Zdánlivě je to zvláštní. Vždyť sjezd sociální demokracie šel jak po másle. Strana zůstala jednotná. Spor mezi „haškovci“ a „sobotkovci“, který dominoval minulému sjezdu, byl i zásluhou vidiny blízkého vládnutí pragmaticky potlačen. Ke zdánlivému smíření došlo i mezi příznivci nově zvoleného prezidenta Miloše Zemana a post-zemanovskými silami. Sám Zeman nabídl straně přátelskou náruč, dušoval se, že ji rozhodně nepřijel štěpit.

Podíváme-li se ale pod povrch, najdeme hned několik varovných signálů.  Tím nejzávažnějším je nezvolení Dienstbiera do funkce místopředsedy. Nejenže je to částečně odplata za jeho postoje k Zemanovi, což samo o sobě symbolizuje, jaký je poměr sil ve straně. Také to podtrhuje že „tahle strana není pro mladý“ a liberální střed.  Když už se v jejích řadách vynoří výrazný politický talent, který má potenciál oslovit mladší voliče a levicové liberály, je odklizen do zadních linií.

Podle některých stranických kolegů je „ten Jirka“ prostě „nějak moc chytrej.“ Navíc prý solitér. Co na tom, že bez většího nasazení strany získal v prezidentském klání víc hlasů než celá ČSSD v krajských volbách a vede suverénně v průzkumech popularity. A co na tom, že je to jeden z mála politiků u nás, kterému se dá věřit boj s korupcí.

ČSSD--stejně jako ODS na pravici--ztratila v několika po sobě jdoucích volbách velký počet voličů. A stejně jako ODS  jí to zdánlivě nezajímá. Na sjezdu se mluvilo zejména o tom, co strana udělá ve vládě, až se dostane k moci, ale skoro vůbec o tom, co by měla udělat sama se sebou.

Možná není divu: zásluhou příšerného politického představení české pravice v několika minulých letech padaly ČSSD posty hetmanů a senátorská křesla samy do klína, a příští rok dokonce není bez šancí na zisk až možná absolutní většiny poslaneckých křesel. Jenže budoucnost stran nekončí příštími volbami.

Bohuslavu Sobotkovi se nelze divit, že nezvolení Dienstbiera vidí jako porážku, i když sám tak snadno obhájil post předsedy.  Bez Dienstbiera ve vedení ČSSD totiž navzdory všem řečem o znovunabyté stranické jednotě oslabila, i symbolicky, jeho pozice vůči křídlu, v němž nyní „haškovci“ a „zemanovci“ splynuli v jedno. Sobotku, jakož i regionálně silného Lubomíra Zaorálka, zatím potřebují více než Dienstbiera, protože bez zdání jednoty v nejvyšším vedení nelze vyhrát volby.

I prezident Zeman si přeje, aby ČSSD vyhrála volby.  Ví, že svoji agendu neprosadí s pomocí své Strany práv občanů-zemanovci. Tu už ostatně k ničemu nepotřebuje.  Po sjezdu ČSSD má dobře našlápnuto k tomu, aby se z ČSSD stala Česká strana sociálně demokratická-zemanovci. Bez štěpení. V tom měl Zeman ve svém projevu pravdu. Proč by ČSSD štěpil, když správně tušil, že mu až na výjimky téměř rituálně padne do náruče?

Což o to. I „ČSSDZ“ se bude chovat levicově,  a jistě naplní většinu slibů daných před volbami „sobotkovskou“ ČSSD.  Změna v poměru sil ve straně ve prospěch haškovsko-zemanovského křídla přitom jistě nebude vadit například těm lidem, kteří se typicky rozhodují mezi komunisty a ČSSD, jakož i lidem, kteří věří v silného vůdce. Preference ČSSD to nemusí hned poškodit. Naopak. 

Jenže pro mladou generaci a liberální střed není na takové straně téměř nic, co by je přitahovalo. Ani pokud jde o možný vstup do politiky, ani voličsky.  A to může vést v ČSSD za pár let ke stejné krizi, jakou už teď zažívá ODS.

Právo, 18.3.2013