Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Teď ještě skutečnou krizi

Teď ještě skutečnou krizi

Je dobře, když se stát a jeho politici připravují na různé možnosti ohrožení bezpečnosti země a jejích občanů. Jak ostatně sami politici v reakci na současnou uprchlickou vlnu rádi připomínají, ochrana bezpečí občanů je jedním z důvodů, proč byli zvoleni.

Přesto je ale těžké se ubránit při sledování reakcí české politické scény na uprchlickou krizi pocitu jisté nesouměrnosti mezi přijímáním poněkud předimenzovaných opatření (i „předimenzovanou“ politickou rétorikou na téma uprchlíků) na jedné straně, a dosavadní poměrně malou velikostí hrozby v podobě masivního přílivu uprchlíků do naší země na straně druhé.

Počty zadržených uprchlíků denně se dají, až na výjimky, počítat na prstech jedné ruky. Česká republika není cílovou zemí, a ani se jí nestane. Mohla by se  prý stát koridorem, kdyby kupříkladu Německo zavřelo hranice s Rakouskem. Víme ale, že Německo už svoje hranice s Rakouskem přivřelo, a ke zvýšení počtu uprchlíků cestujících do Německa přes Česko nedošlo.

Je tedy hrozba dosti hypotetická, a možná i proto se hojně medializované zprávy o tom, jak policie a armáda pořádají společná cvičení pod dohledem ministrů vnitra a obrany i policejního prezidenta, nebo jak parlament urychleně mění jak azylový zákon, tak zákon o hranicích, mohou v zemi bez vnějších hranic EU, kam uprchlíci nechtějí, leckomu jevit jako spíše politická cvičení než skutečný krizový management.

Navíc i v těchto politických cvičeních panuje jistý zmatek. Někteří politici, v čele s prezidentem, míní, že armáda by měla být poslána na hranice už teď. Jiní, v čele s premiérem, emoce mírní s tím, že stát má situaci pod kontrolou a není třeba panikařit.

Zopakujme, že připravenost státu na různé kalamity je jistě na místě. Jenže ve světle zmíněné disproporčnosti mezi reálnou hrozbou a přijatými opařeními, jakož i ve světle navzájem si odporujících prohlášení politiků, může leckoho napadnout, zda politici tak trochu nehrají divadlo, jehož cílem je snaha využít nejistoty občanů k sbírání politických bodů.

I takové divadlo může mít samozřejmě svoje určitá pozitiva, protože rozmáchlá bezpečnostní gesta, spojená s ujišťováním občanů, že má stát vše pod kontrolou, mohou mnoho lidí vyděšených televizními záběry uprchlických davů v sousedních zemích uklidnit. Zároveň ale může leckdo argumentovat, že přehnaná gesta, podkreslovaná kupříkladu schůzkami Bezpečnostní rady státu v nočních hodinách, mohou naopak v mnohých občanech vytvořit pocit, že „nebezpečí“ je větší, než je.

A je zde ještě jeden aspekt celé věci: politici mají rádi rozmáchlá medializovaná gesta, protože často mohou těmito tahy na velkém plátně zakrývat, že jim  moc nejde každodenní drobnokresba. V českém kontextu je to zejména patrné.

Současná zveličená gesta státu na čas zastřela, že v každodenní podobě je český stát plný šlendriánu a rizik pro vlastní občany. Není proto příliš povzbuzující se dozvídat, že kvůli nasazení u hranic chybí asi třetina policistů pro výkon běžné služby.

Novinky, 9.10.2015