Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Tekutá Evropa

Tekutá Evropa

Po vlně změn, které spustil rozklad sovětského impéria v roce 1989, se zdálo, že Evropa směřuje k politické idyle: vítězství liberální demokracie a trhu v bývalých totalitních režimech, doprovázené integrací východu Evropy do mezinárodních struktur Západu, včetně Severoatlantické aliance a Evropské unie.

Tato nová vize stability utrpěla sice šrámy, jakými byly války v bývalé Jugoslávii nebo dočasný nástup neliberálních demokracií v postkomunistické části Evropy, kupříkladu mečiarismu na Slovensku, ale přesto bylo možné tvrdit, že první fáze transformace východní Evropy byla symbolicky završena, když EU v roce 2004 přijala osm bývalých sovětských satelitů jako své členy.

Jenže za fasádou této zdánlivé stability se dalo do pohybu několik dravých proudů, které uvolnil pád bipolárního světa. Těmi nejproblematičtějšími byly nástup neoliberalismu a akcelerace ekonomické globalizace.

Zatímco neoliberalismus začal vytvářet nové nerovnosti a rozleptával předivo sociální solidarity, které dlouho stabilizovalo západoevropské společnosti, globalizace postupně vytvořila nebezpečnou propast mezi globálně fungujícími korporacemi a lokálně fungujícími demokraciemi,a  začala tak ohrožovat systém liberální demokracie.

Dalším rizikovým faktorem byla nezvládnutá přistěhovalecká politika na Západě Evropy, která postupně zakládala na růst protiimigračního populismu nebo přímo fašismu.

Třetím pak podcenění Ruska, které většina západních politiků odepsala po roce 1989 jako zaostalou poraženou zemi. Negativní roli sehrála i americká politika unilateralismu, akcentovaná zejména za vlády George W. Bushe, která umenšovala strategický význam nejen Ruska, ale i Evropy jako amerického spojence.

První otřes pro idylu evropské stability přišel po americké intervenci v Iráku, k níž Evropa nebyla schopná najít jednotné stanovisko, a američtí neokonzervativci toho využili k rozdělování Evropy na „novou“ a „starou“. V roce 2008 pak přišla světová ekonomická krize, která nové evropské uspořádání zcela rozkývala--zejména v podobě krize eurozóny a propadu důvěry v evropskou integraci.

Dalším byla série teroristických útoků vedených islamisty na evropském území, které posílily politické strany s protiimigrační a protiislámskou agendou.

Destabilizujícím jevem je i  postupný skluz Ruska k autoritářské vládě, jeho podpora extrémní pravice v Evropě, i oživené imperiální ambice země. V některých bývalých sovětských satelitech pro změnu začala ve světle nových těžkostí prudce narůstat nedůvěra k liberální demokracii.

K tomu všemu se napříč kontinentem přidalo oslabování klasických politických stran, doprovázené nástupem nových typů hnutí. Důvody pro vznik těch protipřistěhovaleckých a protievropských jsou  zřejmé: nezvládnutá imigrace, zejména lidí z islámského světa, reakce na terorismus, a evropská integrace spoléhající příliš na rozum elit i expertní byrokracie, spíše než na politiku. A také téměř úplně vymizení inspirativních demokratických vůdců v Evropě.

Začala též vznikat oligarchická uskupení, která jsou pro změnu spojena s obrovským nárůstem bohatství malého počtu lidí po nástupu neoliberalismu, kteří se rozhodli, že lepší než ovlivňovat či korumpovat klasické strany ve svůj prospěch je vlastnit je. Na druhé straně škály pak vznikají populistická levicová hnutí jako řecká Syrizia a španělský Podemos, která reagují na neschopnost stran demokratické levice čelit důsledkům neoliberální politiky.

Think-tank Economist Intelligence Unit nedávno konstatoval, že jelikož evropská politika hlavního proudu nebyla schopna na nové jevy zareagovat, v samém středu Evropy zeje ideové vakuum, které čeká na své vyplnění. Jednu stranu problému tvoří strany demokratické levice, které se nevzmohly na ofenzivu proti prudce rostoucím ekonomickým nerovnostem a neudržitelným praktikám globálního kapitálu dokonce ani po krizi z roku 2008.

Druhou stranu problému je ideová vyprahlost klasických pravicových stran, které nejprve neodpovědně pomohly ustavit neoliberální praktiky a dluhové vydírání celých států jako globální systém žijící vlastním životem, aby se pak pokusily čelit oslabování národních států coby důsledku globalizace a privatizace všeho veřejného renacionalizací politiky. Jenže coby instituce příliš spojené se špatně fungujícím systémem se octly pod tlakem populistů zprava, kteří pracují s emocemi, jako je strach.

 Evropa tak v posledních několika letech ztratila pevné politické kontury. Její politika se stala stejně tekutou jako zmatená západní společnost. Klasická politika nejen nemá věci pod kontrolou, ale není ani schopna nabízet řešení. Rok 2015 tak může být pro Evropu v mnohých ohledech zlomový, možná  i v podobě nového probuzení běsů, které, zdálo se, z Evropy jednou provždy zmizely.

Právo, 26.1.2015