Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ten nedůvěryhodný svět za hranicemi Česka

Ten nedůvěryhodný svět za hranicemi Česka

Na konferenci o evropské identitě, či spíš možná nedostatku evropské identity Česka, kterou v Praze nedávno pořádala Knihovna Václava Havla, zapochyboval konzervativní intelektuál Roman Joch o připravenosti Evropské unie bránit svoje členy před vnějším nebezpečím. Jako příklad použil hypotetický, nicméně vzhledem k neexistenci jednotné bezpečností politiky Evropské unie věrohodný scénář, v němž Rusko obsadí Lotyšsko pod nějakou záminkou, například obrany lidských práv ruskojazyčných Lotyšů. Evropská unie by s tím prý jen těžko něco nadělala.

Namítl jsem, že příklad Lotyšska není úplně šťastný, protože tato země je, stejně jako Česko, přeci také členem Severoatlantické aliance, kterou vojensky zaštiťují Spojené státy a v níž platí bezpečnostní princip „všichni za jednoho, jeden za všechny“.  Jochův příklad by možná byl platný v případě zemí, které jsou členy Evropské unie, ale nejsou členy NATO, kupříkladu Finska nebo Švédska.

K mému překvapení ale několik dalších účastníků konference z řad české intelektuální elity prohlásilo, že Lotyšsko by neochránilo ani jeho členství v NATO. Opravdu si někdo myslí, že velké evropské mocnosti a USA půjdou do války s Ruskem kvůli nějakému Lotyšsku?

Tento defétistický postoj dle mého soudu odhaluje mnohem více o nás samých než o Spojených státech nebo o NATO. Zdá se, že ani mnozí představitelé té části české intelektuální elity, která se považuje za takříkajíc „proevropksou“, jejíž členové vládnou světovými jazyky a jezdí po světě, příliš nevěří světu za našimi humny.

I spojenci, svázaní s námi mezinárodními smlouvami, zdá se, jsou v českém myšlení chápáni jako ti, co nakonec nejspíš selžou a nechají nás, popřípadě země svým významem nám podobné, na holičkách. Odráží se zde traumatická historická zkušenost, v níž Československo obětovala v roce 1938 Hitlerovi Francie navzdory svým spojeneckým závazkům, nebo zkušenost, v níž samotní spojenci komunistického Československa zemi okupovali v roce 1968.

Jenže defétistické postoje jsou často sebenaplňujícím proroctvím. A fungují také jako svého druhu alibi pro vlastní pasivitu a skepsi.

Není divu, že politická elita v zemi, v níž ani část proevpropské intelektuální elity v podstatě nevěří světu za našimi humny, praktikuje politiku, v níž se staví odmítavě k budování společné evropské obrany na úrovni Evropské unie, a v níž se země vlastně jen veze jako pasažér i v rámci NATO.

Postoje elit v zemích, jako jsou Nizozemsko a Dánsko, které jsou srovnatelné svojí velikostí s Českou republikou, jsou k možnostem společné obrany mnohem méně skeptické než u nás. O elitách v zemích velkých ani nemluvě.

I intelektuální elity v těchto zemích vnímají kriticky jistý úpadek Západu v poslední době. Ale zároveň berou schopnost organizací, jejichž jsou jejich země členy, plnit případně své závazky, vážně. Možná proto, že i v obecnější rovině se smlouvy v těchto zemích plní a závazky respektují.

Navíc je zde i jistá úměra mezi tím, co do spojenectví investujeme, a co od něj pak v čase nouze očekáváme. Češi neinvestují příliš, a tedy ani příliš neočekávají.

 

Možná bychom ale neměli soudit jiné podle sebe a ještě to vydávat za jakousi zdravou intelektuální skepsi nebo realismus. Navíc se nabízí otázka, proč být kupříkladu členem NATO, myslíme-li si, že by v krizi členské země, jakými jsou baltské státy nebo Česká republika, zbaběle obětovalo.

ČRo Plus, 12.6.2013