Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Topolánkova politická maturita

Topolánkova politická maturita

Jestliže předseda občanských demokratů Mirek Topolánek úspěšně dokončí misi, na kterou se vydal, když začal jednat o stabilní vládě i se sociální demokracií, může poskočit z ligy stranických předáků do extraligy státníků, do níž od roku 1989 lze zařadit jen několik českých politiků. První překážku na cestě k dosažení tohoto cíle úspěšně zdolal na kongresu ODS, který jeho taktiku schválil.

Topolánek si po volbách dlouho počínal jen jako jeden z dalších českých stranických předáků, kteří si -v často až bolševické nesmiřitelnosti vůči politickým oponentům - pletou demokratickou politiku s třídním bojem. Cílem bylo „zašlapat“ ČSSD, a zvláště pak Jiřího Paroubka, do země. Nástrojem se měly stát předčasné volby, v nichž by ODS konečně získala tolik hlasů, že by se nemusela s nikým příliš dělit o moc.

I když Topolánkovo „prozření“ není výsledkem nějaké státnické vize, ale spíše obav o osud strany v případném třetím pokusu o sestavení vlády, už to, že se předseda ODS dokázal postavit radikálům ve vlastní straně, pro něž je kompromis špinavé slovo, ho šlechtí. Pozitivní roli v tomto procesu nepochybně sehrál prezident Václav Klaus, který po Topolánkově neúspěšném prvním pokusu o sestavení vlády začal otevřeně prosazovat stabilní řešení na úkor předčasných voleb. Topolánka - i s pomocí jeho opětovného jmenování do funkce premiéra - donutil, aby se začal chovat jako předák celé země, ne jako pouhý stranický předseda.

České republice může tato změna jen prospět. Máme ještě pořád šanci neskončit s ostatními visegrádskými zeměmi s nálepkou „nespolehlivá střední Evropa“, v níž panuje politická nestabilita a spoluvládnou extremisté. Téměř šest měsíců bez akceschopné vlády začalo i v Česku zavánět politickou nestabilitou, přičemž nabízená východiska byla krajně riskantní: buď dlouhé klopýtání k předčasným volbám, provázené permanentní volební kampaní, nebo menšinová vláda ČSSD a „přeběhlíků“ s podporou komunistů.

Ačkoliv lze argumentovat, že démonizace KSČM je do značné míry účelová a že dnešní KSČM by byla možná solidnějším politickým partnerem pro vládnutí než třeba Liga polských rodin nebo Slovenská národní strana, přece jen by za současných okolností jakákoliv účast KSČM na vládnutí opticky přesunula i Českou republiku do již zmíněné visegrádské skupiny „nespolehlivých“.

Topolánek má šanci zabránit nejen tomuto scénáři, ale i scénáři pokračující vládní krize, během níž je stabilita země obětována vidině předčasných voleb, které vše konečně „vyřeší“. To je ovšem iluze - nehledě na skutečnost, že další dlouhé měsíce „předvolební kampaně“ by pohřbily šance na strategické uvažování o důležitých prioritách včetně českého předsednictví v Evropské unii.

Ve vyspělé demokracii jsou politici, když je to třeba, schopni hledat potřebné kompromisy. Nezahazují výsledky právě skončených voleb s tím, že se jim nehodí.

Na smysluplných reformách státních financí, penzijního systému a zdravotnictví, jakož i na prioritách českého předsednictví v EU, se tak jako tak budou muset domluvit velké strany, a Topolánek činí správně, když podmiňuje vznik vlády domluvou na reformách. Jeho projekt má šanci, protože i Jiří Paroubek opustil úzce stranické požadavky na „vlastní pokus“ a nabízí cestu k řešení, které může Topolánka i Paroubka povýšit v rámci nestabilní střední Evropy na politiky evropského formátu.

 Právo, 22.11.2006