Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Tragický pád sociální demokracie

Tragický pád sociální demokracie

Česká strana sociálně demokratická má historicky těžký osud. Po vzniku Československa se z ní odštěpila komunistická strana, která ji v roce 1948 nakonec, i kvůli oportunistům ve straně, pozřela. Po roce 1989 se znovu konstituovala, ale až do nástupu Miloše Zemana do jejího čela měla problémy se prosadit.

Když už se zdálo, že bude hrát roli autonomní demokratické levice, vyměnil Zeman levicové principy za pohodlné vládnutí s opoziční smlouvou v zádech, a strana, dělící si prebendy s ODS,  rychle prorostla nejrůznějšími klintelistickými zájmy.

Vladimír Špidla, bytostný sociální demokrat, se snažil s tímto dědictvím vypořádat i tím, že nepodpořil Zemana v prezidentské volbě v roce 2003. Toto rozhodnutí je také jednou z příčin současné krize ČSSD.

Uražený Zeman využíval svoje spojence ve straně po celých deset let, až do svého zvolení prezidentem v přímé volbě, k podvracení své bývalé strany. Založil dokonce stranu vlastní, jejímž jediným úkolem bylo sebrat co největší počet hlasů ČSSD, tak aby nemohla vládnout. Když volby v roce 2006 dopadly patem, pomohli přeběhlíci netající se úzkými vazbami na Zemana vytvořit pravicovou vládu Mirka Topolánka.

Všem rozumným sociálním demokratům mělo být jasné, že v přímé volbě nesmí zvolení pomstychtivého Zemana připustit. Vždyť ve svých knihách mluvil otevřeně  o potřebě deratizace „krys“, které ho při prezidentské volbě v roce 2003 zradily.

Zeman měl svoji pátou kolonu v ČSSD už v době volby, ale k jeho zvolení prezidentem přispěla také bohužel špatná taktika sobotkovského vedení, které prezidentskou volbu podcenilo.

Jiří Dienstbier byl sice nejnadějnější tváří „nové“ ČSSD, ale nesplňoval, už kvůli svému relativnímu mládí,  kritéria, která si Češi spojují s prezidentem.  Navíc ho vedení strany nechalo v prezidentské volbě tak trochu na holičkách, a začalo ho skutečně podporovat, teprve když bylo zřejmé, že má k vítězství blízko Zeman.

To, co jsme zažili den po předčasných volbách do Poslanecké sněmovny podobě puče „zemanovců“ v ČSSD proti Sobotkovi, je z větší části už jen logickým vyústěním selhání sobotkovského vedení v prezidentské volbě. Další tragická kapitola v dějinách  ČSSD se ovšem nemusela možná psát, kdyby Sobotka a jeho zastánci v ČSSD šli do otevřeného střetu s haškovsko-zemanovským táborem hned poté, co Sobotka získal na březnovém sjezdu silný mandát.

Místo toho se ale Sobotka a jeho spojenci nechali zatlačit do defenzívy a jen taktizovali. Zemanovci si ještě před volbami zkoušeli, jakou mají sílu, když kupříkladu v reakci na Zemanova slova, že nemusí premiérem jmenovat předsedu strany, ale toho, koho mu doporučí předsednictvo, v tajném hlasování Sobotku téměř svrhli.

Nebylo ovšem v jejich zájmu tak učinit před volbami, protože se nedalo předvídat, zda by taková akce nepoškodila ČSSD ještě víc, než už ji poškozovaly těžko skrývatelé občasné spory obou křídel.

Sobotka si bohužel sám nad sebou definitivně podepsal ortel, když nejprve brojil proti prezidentské vládě v čele s Jiřím Rusnokem coby instituci porušující pravidla parlamentní demokracie, ale pak ji pod tlakem zemanovců podpořil. V očích  jeho odpůrců to byl nepochybně projev slabosti, který jim dal důvod věřit, že až po volbách na Sobotku zaútočí, nebude klást odpor.

Jeho příznivci vysvětlovali tento krok jako chytrou taktiku, která mu umožní přežít v čele strany, a v případě, že strana pod jeho vedením docílí velkého vítězství, umožní mu také odrazit snahy Zemana stranu ovládnout.  Jenže lavírování, jakož i stále zřetelnější spory ve straně měly devastující účinek na potenciální voliče.

Ač měla ČSSD našlápnuto ještě v době pádu Nečasovy vlády k volebnímu výsledku přesahujícímu 30 procent, začala ztrácet nejen liberálně-středové voliče, kteří si dění ve straně vyhodnotili tak, že puč proti Sobotkovi a ovládnutí strany Zemanem přijde tak jako tak, ale začala ztrácet i voliče, kteří v bojích sobotkovců s haškovci viděli jen symptomy nemocného českého stranictví, před nimiž varovali Andrej Babiš a Tomio Okamura.

Sociologické analýzy volebních výsledků nepochybně ukážou, že mnoho potenciálních voličů levice nakonec přeběhlo právě k těmto nepolitickým hnutím. Levicoví liberálové raději volili lidovce nebo zelené. A mnozí radikální levicoví voliči, kteří chtěli za každou cenu registrovat ve volbách svůj odpor k pravici, přešli do voličského tábora KSČM.

Volební výsledek ČSSD ovšem nebyl v případě útoku zemanovců na Sobotku rozhodující. Byla to nejspíš dlouho připravovaná akce, koordinovaná s Hradem. Dá se předpokládat, že existovalo několik scénářů, jak Sobotku hned po volbách „vyřídit“ tak, aby ho Zeman nemusel pověřit vyjednáváním o sestavení vlády.

Když ale zemanovci v podobě usnesení předsednictva strany, že má Sobotka skončit v postu předsedy a nemá se účastnit vyjednávání o příští vládní koalici, zdánlivě dosáhli svého, možná se trochu přepočítali. Sobotka předem připravený rozsudek nepřijal a rozhodl se bojovat.  Za něj se postavili někteří významní sociální demokraté, jako je předseda senátního klubu ČSSD Petr Vícha, předseda Senátu Milan Štěch nebo místopředseda strany Lubomír Zaorálek.

Pokud by ústřední výkonný výbor strany nebo mimořádný sjezd usnesení předsednictva neposvětil, utrpěli by zemanovci zdrcující porážku. Jisté ovšem bohužel je, že ať už souboj obou křídel dopadne jakkoliv, je strana zase jednou fatálně rozštěpená a bude v ní panovat nějakou dobu dvojvládí.

Prezident Zeman se, jak jinak, jasně postavil za pučisty, když zopakoval slova Haška, že by měl Sobotka ve světle volebních výsledků rezignovat, a je také jasné, že bude při hledání příští vládní sestavy spolupracovat s Haškem. Jenže se ještě může ukázat, že poslanecký klub ČSSD, jakož i ÚVV nemusí být s tímto postupem srozuměn. A jelikož jakákoliv příští vláda bude nejspíš potřebovat všech 50 hlasů poslaneckého klubu ČSSD,  pustil se Hašek v zastoupení Zemana do velmi dobrodružného podniku, i pokud jde o případnou účast ČSSD ve vládě.

Klíčovou roli v tom, jak se budou věci v ČSSD dál vyvíjet, může paradoxně sehrát Andrej Babiš. Pokud přijme puč v ČSSD jako fakt, a bude o vládě vyjednávat s Haškem, Sobotkovo křídlo se definitivně dostane do těžké defenzívy. Pokud Babiš naopak jasně řekne, že puč v ČSSD je přesně oním projevem nemoci českého stranictví, s nímž on a jeho ANO nechtějí mít nic společného, Hašek i Zeman mohou takříkajíc „ostrouhat“. Jisté je, že pokud Babiš přijme „pučisty“ v ČSSD jako partnera pro vyjednávání, poškodí tím svoje hnutí.

Je navíc zřejmé že ve světle posledních kroků Zemana a jeho spojenců je hlavním úkolem české politiky postavit hráz prezidentovi, jenž nejen mimoústavně posunuje zemi k prezidentské republice, ale který může úplně zničit nejen nejstarší českou politickou stranu ale vlastně politické strany vůbec.

 

Babiš sice vedl kampaň proti politickým stranám, ale jen těžko si může přát, aby došlo k úplné destrukci parlamentního systému. Příště by bylo na řadě ANO.  

Deník Referendum, 28.10.2013