Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Tři mýty. Ale koho?

Tři mýty. Ale koho?

 V textu „Tři mýty levice“ (Právo, 26.6.2012) argumentuje politolog Michal Klíma, že levice by měla sestoupit z „ideologického a mesianisticky laděného oparu“ na tvrdou zem ekonomické reality  a přestat  plodit údajná utopická řešení. Ta prý spočívají v mýtu sociálního státu dovedeného „ad absurdum“, mýtu „sjednocení Evropy“, a mýtu „multikulturalismu“.

 Levice se prý má oprostit se od ideologických receptů, zbavit se svého nutkání k „mesianismu“. Kde konkrétně ho ale Klíma dnes vidí?

 Celá řada renomovaných intelektuálů naopak tvrdí, že hlavním problémem dnešní levice je, že jakoukoliv vizi opustila. Tedy, že se před několika dekádami začala přizpůsobovat neoliberálnímu výkladu světa, stala se příliš pragmatickou, a přestala smysl společenské solidarity vysvětlovat a hájit jako morální projekt.

 Idea sociálního státu byla vskutku svým způsobem dovedena „ad absurdum“, protože se z ní stala pouhá politická technologie, kterou není třeba objasňovat. Pak se skutečně může stát, že spíše než o smysl společenské solidarity a její celkový rozsah se vedou populistické souboje o třicetikorunové poplatky u doktora.

 Moderní státy, a nejenom ty ovládané levicí, se vskutku leckde potýkají s tzv. dluhovou krizí. Jenže je velmi ošidné, jak to činí Klíma, spojovat ji v prvé řadě s ideou prý „tučného“ sociálního státu. Problémem totiž není „sociální“ stát, ale postupná destrukce státu jako takového ve střetu s globálně působícími trhy.

 V mnohých případech mohou vskutku za otřesné zadlužení některých států populistické sociální programy, jinde jsou ale primárními viníky spekulace nadnárodních finančních trhů a neodpovědnost soukromých bank. Jinými slovy, situace je mnohem komplikovanější, než aby se dala svést jen na dluhové hospodaření států, které podlehly jakémusi levicovému „mesianismu“.

 V Evropě přitom dělící čára mezi problémovými a poměrně úspěšnými zeměmi nemá vůbec co do činění s ideou sociálního státu, ale s politikou. Nejhůře jsou na tom země na jihu Evropy, které praktikují z různých důvodů vysoce polarizovaný, nekonsensuální model politiky.

 Nejlépe si naopak počínají země středo-severní Evropy praktikující tzv. demokratický korporativismus, jenž vtahuje do rozhodování okolo politického středu všechny zásadní společenské aktéry. S dluhovou krizí si zdaleka nejlépe poradily skandinávské země, které mají výkonný sociální stát.

 Odpověď na otázku po ekonomické úspěšnosti dnes nestojí tak, že se má Evropa vzdát svých civilizačních výdobytků, k nimž patří i idea sociálního státu (která mimochodem nevzešla primárně z levicového „mesianismu“ ale z křesťansko-demokratického prostředí) a stát se jakousi druhou Čínou.

 To je totiž cesta do nedemokratických pekel. Globálnímu kapitalismu se dnes skutečně lépe spolupracuje s „flexibilními“, na sociální situaci konkrétních lidí příliš nehledícími diktaturami. Otázka přežití slušně fungujícího sociálního státu je tak otázkou přežití liberální demokracie.

 Problematická je i Klímova kritika údajně příliš rychlého sjednocování Evropy. Především není jasné, proč o něm mluví jako o „levicovém“ mýtu, protože se na tomto projektu stejným dílem podílely a podílejí pravicové, zejména křesťansko-demokratické strany.

 Ano, projekt společné měny bez společné fiskální politiky byl omyl, ale odpověď na otázku, zda se s tímto deficitem vyrovnat vytvořením, byť opožděným, fiskální a politické unie, anebo se vracet před Maastricht, je velmi nejasná. Klíma argumentuje, že je nutné odložit ideologické brýle evropského federálního snu, který prý je třeba nechat příštím generacím, jenže neodpovídá na otázku, jak by Evropa v tomto mezičase vlastně fungovala.

 Jako řešení nabízí nutnost korigovat rychlost a způsob realizace projektů, které označuje za levicové mýty, přičemž k nim vedle sociálního státu a rychlejší evropské integrace řadí i multikulturalismus, což též mimochodem není žádný primárně levicový projekt.  Nikdo se prý nechce vracet ke starým konfliktům, ale jisté návraty nelze vyloučit.

 Naráží tím na kardinální otázku. Lze jít v čase zpět? Jestliže mají evropské elity problém postupovat vpřed, dokud k tomu nejsou tlačeny vážnou krizí, jako je tomu nyní v otázce možného vytvoření fiskální unie, odkud máme vzít jistotu, že by dokázaly bez chaosu řídit návrat do minulosti nebo další přešlapování?

 Jistotu nemáme žádnou. Navíc se zdá být jakési organizované opouštění či zpomalování projektů, které jsou prý výsledkem levicového mesianismu, samo o sobě jen konzervativní utopií o návratu k nikdy neexistujícím zlatým časům minulosti. 

Pravo, 2.7.2012