Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Triviality Klause a Kaczynského v Lánech

Triviality Klause a Kaczynského v Lánech

Setkání českého prezidenta Václava Klause a polského prezidenta Lecha Kaczynského v Lánech, během kterého měl údajně Kaczynski přemlouvat na Klause, aby změnil svůj názor na Lisabonskou smlouvu, vyplodilo v podobě závěrečných prohlášení neobyčejné triviality. Media informují, že oba politici se shodli, že „klíčovou roli pro pro budoucnost Lisabonské smlouvy hraje nyní Irsko.“

Kvůli zjištění, že Lisabonská smlouva nemůže bez změny irského postoje vstoupit v platnost, ovšem není třeba pořádat mezistátní návštěvy. To jistě chápe každý, kdo už pochopil, že ke schválení smlouvy je v Evropské unii, sestávající z 27 členů, potřebná úspěšná ratifikace ve všech 27 zemích.

O co v Lánech skutečně šlo, to zůstává skryto pod nánosem triviálních prohlášení v závěrečném komuniké a na tiskové konferenci. Nešlo totiž o přesvědčování Klause, aby Lisabonskou smlouvu podepsal, pokud jí schválí český parlament a irsko změní svůj postoj. Cílem bylo přesvědčit Klause, aby se aktivně nestavěl proti samotnému procesu ratifikace v České republice.

Média občas vykreslují situaci, v níž se nachází Klaus a Kaczynski jako obdobnou. Ona je ale velmi odlišná.

V Polsku už Lisabonskou smlouvu schválil polský parlament, mimochodem s přispěním Kaczynského strany Právo a spravedlnost. Kaczynski Lisabonskou smlouvu jménem Polska podepsal a nesl za její ratifikaci odpovědnost. Když si po irském odmítnutí smlouvy na chvíli postavil hlavu a tvrdil, podobně jako dnes Klaus, že Lisabonská smlouva je mrtvý dokument, neříkal vlastně o moc víc, než že jeho podpis pod smlouvou, již schválenou polským parlamentem, je bezpředmětný, pokud Irsko nakonec smlouvu neschválí. Když později oznámil, že ratifikaci nebude stát v cestě, šlo snad jen o to, zda smlouvu podepíše před případným opakováním hlasování v Irsku nebo až po něm—v případě, že Irové tentokrát smlouvu schválí.

Klaus zatím nemá co podepisovat či nepodepisovat, protože zásluhou jeho strany byla smlouva poslána k Ústavnímu soudu. Pokud se soud vyjádří, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou a parlament jí následně schválí, bude teprve Klaus v situaci, ve které je už nyní Kaczynski.

Klausovi jde ale ze všeho nejvíc o to, aby se do této situace nemusel dostat. Proto neustále mluví o tom, že další ratifikace je bezpředmětná, protože smlouva po irské „ne“ prý už nemůže vejít v platnost. V Lánech Klaus uvedl příklad našeho prohraného zápasu s Tureckem na fotbalovém Euro, jehož výsledek také prý nikdo neměnil dvě hodiny po jeho skončení.

Jenže, jak Klaus sám ví, toto srovnání pokulhává. V demokratickém společenství, jakým je EU, se Irsko klidně může rozhodnout, že si hlasování zopakuje—zejména, když bude jasné, že ostatních 26 států smlouvu ratifikovalo.

Řeči o „mrtvé smlouvě“ platí v EU teprve v okamžiku, kdy se EU rozhodne, že smlouva skutečně mrtvá je. V případě euroústavy se tak EU nakonec po francouzském a nizozemském „ne“ rozhodla. V případě Maastrichtské smlouvy, která vytvořila Unii a dala vzniknout společné měně, se naopak opakovalo referendum v Dánsku, které bylo jedinou zemí, kde smlouva napoprvé neprošla. Později se totéž opakovalo v případě smlouvy z Nice, kterou napoprvé neschválili v referendu Irové. Když zjistili, že ve zbytku EU smlouva prošla, rozhodli se jí v druhém referendu podpořit.

Klaus v Lánech opět zdůraznil, že Lisabonskou smlouvu považuje "za chybu, omyl, věc pro Evropu špatnou". I v tom se liší o Kaczynského, protože ten sice smlouvou nebyl nijak nadšen, ale nakonec to byl on a jeho bratr, premiér Jaroslaw  Kaczynski, kdo Lisabonskou smlouvu za Polsko vyjednali.

Když se po odmítnutí Lisabonské smlouvy v Irsku všech 27 členů Evropské unie rozhodlo na summitu v Bruselu, že se má dokončit ratifikační proces, v Polsku, jak už bylo řečeno, scházel pod již schválenou smlouvou jen Kaczynského podpis, a navzdory jeho původním siláckým prohlášením nebylo snad ani třeba tolik diskutované intervence francouzského prezidenta Sarkozyho, protože bylo jasné, že pokud Irsko nakonec Lisabonskou smlouvu ratifikuje na druhý pokus, Kaczynski jí podepíše. Šlo tedy skutečně spíše jen o to, aby byl celý ratifikační proces v Polsku, včetně podpisu prezidenta, formálně dokončen ještě před případným irským hlasováním.

Irsko nikdo ke změně hlasování v referendu nemůže donutit, ale jak irská veřejnost, tak irská politická scéna  se jistě budou rozhodovat jinak, když uvidí, že třímiliónové Irsko zůstává jedinou zemí, která blokuje smlouvu ratifikovanou ve 26 zemích, reprezentujících téměř půl miliardy lidí. I proto má EU velký zájem na tom, aby byl ratifikační proces dokončen co nejdřív i v České republice.

Tomu chce ale Klaus za každou cenu zabránit. Ví totiž, že v případě, že by k podobnému scénáři došlo, Irsko smlouvu napodruhé nejspíš schválí, co by byla politická porážka přinejmenším jeho názorů. Ví také, že v případě, že by smlouvu schválil český parlament, ocitne se pod obrovským tlakem, aby smlouvu podepsal,  a tím stvrdil její ratifikaci u nás, ještě před opakovaným hlasováním v Irsku. A ví, že jí nemůže nepodepsat (ať už se tak stane před opakovaným  nebo po opakovaném hlasování v Irsku), protože by se politicky úplně odepsal.

Představme si situaci, že český parlament smlouvu ratifikuje někdy na podzim. Česká vláda i opozice budou na Klause vyvíjet enormní tlak, aby smlouvu podepsal ještě před začátkem českého předsednictví EU v lednu 2009. Pokud by tak Klaus neučinil, nebude zbytek EU brát příliš vážně ani české předsednictví, ani jeho.

Možná právě toto přijel vysvětlit Klausovi Kaczynski, i když to Klaus samozřejmě dobře ví. A dobře také ví, že navzdory svým prohlášením o „mrtvé smlouvě“, jakož i prohlášením o tom, jak je Lisabonská smlouva špatná, jí nakonec bude muset podepsat.

Je tak v v situaci, v níž nelze vyhrát, což údajně dobrého šachistu Klause jistě mrzí. Buď totiž nakonec podepíše smlouvu, kterou označuje za mrtvou a špatnou (přičemž ho navíc pozdější historie může usvědčit z velkého omylu), a bude se jevit české i evropské veřejnosti zase jednou jen jako jako muž velkých slov, který ovšem pod tlakem nakonec, řečeno lidově, sklapne podpatky, nebo jí nepodepíše, což z něho v Evropě i u nás doma definitivně udělá politického solitéra, jehož nikdo nemůže brát vážně.