Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ubližuje Západ Rusku?

Ubližuje Západ Rusku?

Jednou z vymožeností naší údajně zkažené západní civilizace je svobodná sebekritika. V jakémkoliv konfliktu Západu s nezápadními zeměmi se tak okamžitě vynoří celá plejáda kritiků, kteří budou argumentovat, že chyba je na naší straně. Kdyby prý byl Západ vstřícnější, prozíravější a celkově tak nějak morálnější, bylo jistě možné některým konfliktům buď úplně předejít anebo je alespoň řešit jinak.

Může na tom být kus pravdy, ale část tohoto sebekritického segmentu západní společnosti jde tak daleko, že  dokonce nenajde téměř žádné chyby na straně zemí, které nás ohrožují. Velkoryse přehlížejí, že jsou to většinou země bez politických a občanských svobod, a že sebekritika směřující do vlastních řad je ve většině z nich nemyslitelná.

Něco podobného vidíme i v současném konfliktu Západu s Ruskem. Zatímco je na místě věcně analyzovat, co snad západní země mohly ve vztazích s Ruskem udělat lépe, mnozí kritici západní politiky docházejí k dalekosáhlým závěrům z oblasti historické science fiction. Oblíbenou tezí kupříkladu je, že Západ měl být po rozpadu Sovětského svazu mnohem citlivější k ruskému vnímání vlastní bezpečnosti a ponížení spojenému s rozpadem sovětského impéria.

Jedna verze tohoto západního sebezpytování má zato, že kdyby Západ přistoupil po rozpadu sovětského bloku na jakousi novou, nejlépe celoevropskou  bezpečnostní strukturu bez vojenských bloků, otevřela by se tím cesta ke mírové spolupráci a skutečnému demokratickému vývoji v Rusku.  Jinou verzí je, že když už se západní země rozhodly NATO zachovat, neměly ho rozšiřovat k ruským hranicím, protože Rusko se tímto vývojem cítilo ohrožené  a ponížené.

Příznačné pro tyto úvahy je, že obvykle zcela pomíjejí otázku, zda pro takový mírový a demokratický rozvoj existovaly vnitřní podmínky v samotném Rusku. Pomíjejí také přání zemí, které byly nedobrovolně vtaženy do ruského a pak sovětského impéria, být suverénní do té míry, že by nemusely v jakési findlandizované podobě spoléhat na to, že se je Rusko jednoho dne nerozhodne opět okupovat.

Jinými slovy, rozšíření NATO nebyl přeci jen nějaký imperiální projekt Západu, ale také výsledek přání bývalých sovětských satelitů. Měl Západ tyto země ignorovat, protože by se Rusko mohlo cítit ponížené? Co bychom asi od kritiků Západu slyšeli, kdyby si v takové situaci vzalo Rusko zpět kupříkladu baltské státy? Mluvili by nejspíš o selhání, ignoranci, a nedostatku prozíravosti.

Jednou z tezí také je, že Rusko se k současné agresivní politice odhodlalo až po té, co administrativa George. W. Bushe prohlásila USA za jedinou světovou supervelmoc a v podobě některých svých intervencí ignorovala mezinárodní právo. Proč se tedy ale Rusko odhodlalo k agresi proti Gruzii až v roce 2008, kdy už bylo jasné, že bushovský unilateralismus končí.? A proč se odhodlalo k agresi vůči Ukrajině až několik let po velkorysé nabídce k „resetu“ ve vzájemných vztazích, kterou učinil Barack Obama?

Proč není nikomu z kritiků Západu nápadné, že se Rusko se začalo vracet ke své tradiční imperiální politice teprve v době, kdy se díky stoupajícím cenám ropy a plynu postavilo ekonomicky na nohy? Chovalo by se jinak, kdyby Západ po rozpadu SSSR velkoryse souhlasil s rozpuštěním vojenských aliancí a s finlandizací bývalých sovětských republik?

Otázkou také je, zda a jak Západ mohl skutečně přispět k lepšímu vnitřnímu vývoji v Rusku. Abychom mohli pravdivě odpovědět, museli bychom analyzovat, proč právě Rusko nedokázalo využít pádu komunismu k vytvoření skutečného trhu a modernizaci svého hospodářství. Proč zůstalo jen jakýmsi ekonomicky zaostalým ropným „emirátem“,  jehož obrovské příjmy z vývozu surovin z poloviny rozkradli oligarchové spojení s politiky, zatímco další velkou část zkonzumovalo zbrojení?

Museli bychom se také ptát, proč na rozdíl od středoevropských zemí nedokázalo Rusko vybudovat dokonce ani naši problematickou, ale jakž takž fungující verzi demokratické politiky a otevřené společnosti  a začalo klouzat zpět k autoritářství. Odpovíme-li, že v zemi se staletími dlouhou historií despocie a imperiální expanze pro demokratický vývoj a neimperiální chování chyběly předpoklady, měli bychom se ptát, zda pak není naivní předpokládat, že by se Rusko vyvinulo v přátelskou zemi, které se její sousedé nemusejí bát, kdyby byl Západ vstřícnější.

Kritici Západu se ve vztahu k Rusku na takové věci příliš neptají. Ostatně mnohým z nich nejde o Rusko, ale právě jen o nespokojenost s vlastní civilizací.

Což o to, ta si v lecčems kritiku zaslouží. Máme nejen historii demokracie, humanismu a lidských práv, ale kupříkladu také kolonialismu a nacismu. Jenže je poněkud neproduktivní, když se vlastními selháními snažíme poněkud masochisticky vysvětlovat často mnohem obludnější selhání nezápadních zemí.

Právo, 20.12.2014