O hlavním
publicistickém pořadu České televize Události v jeho nejnovějším formátu
bylo už leccos napsáno a řečeno. Zejména o nadvládě formy nad obsahem,
v kterémžto formátu se moderátorky změnily v manekýnky a moderátor v
manekýna, kteří před kamerami postávají, pochodují a pózují, a přitom cosi čtou
z teletextu.
V éře
informační hojnosti by mohl být většině z nás jeden program ukradený. Lze
jednoduše zvolit jiný kanál nebo médium. Jenže ČT není obyčejné médium. Kdokoliv
si pořídí televizní přijímač, musí odvádět, ať chce či nechce, koncesionářský
poplatek.
Převaha
kýčovité estetiky nad obsahem, malá analytická hloubka domácího zpravodajství, či
omezená schopnost nabídnout zprávy z celého světa, nejsou přitom nevětšími
problémy Událostí, protože některé z těchto nedostatků vyvažuje celodenně
vysílající ČT 24. Bohužel většina lidí, kteří ještě nepřeběhli ke zprávám komerčních stanic, nemá čas sedět celý den u
čtyřiadvacítky, takže hlavními
„zprávami“ ČT jsou pro ně Události.
I proto je
problematické to, co přichází ve zbytečně dlouhém pořadu po první půl hodině. „Události“
se v tom okamžiku pravidelně mění v cosi, co bychom mohli popsat jako
„výchova občana ve spotřebitele“. Dozvídáme se, jak lépe a levněji cestovat, na
co si dát pozor při nákupech, kam za nákupy, popřípadě jak číst informace o
složení potravin a kosmetických výrobků. Neodmyslitelným hitem jsou polské
potraviny. Některé tyto „zpravodajské“ segmenty se navíc nápadně blíží skryté
reklamě.
Lze
argumentovat, že pokud už by měla televize veřejné služby vůbec v hlavním zpravodajském
pořadu nějak „vychovávat“, pak k aktivnímu občanství, nikoliv ke konzumu. Měla
by kultivovat a spoluvytvářet „veřejnost“ coby základní kámen demokracie. To
neznamená, že nějaký pořad pro spotřebitele, v jiném vysílacím čase, nemá
mít ve veřejnoprávní televizi místo.
Konzum ale zvládají
Češi po čtvrt století budování demokracie docela dobře. Dokonce si demokracii i
svobodu s konzumem mnoho lidí plete. Aktivní občanství je naopak problém.
I kvůli slabé občanské společnosti máme takovou politiku a veřejnou sféru, jaké
máme.
ČT se bohužel
ve svém hlavním publicistickém pořadu nejenže
nesnaží příliš nabízet příklady aktivního občanství, popřípadě návody jak
na to. Kromě tváří z nejprominentnějších organizací průměrný divák hlavní postavy
z občanské sféry nezná. Nedostane ve zprávách ČT ani informace o průběhu a
závěrech tisíců konferencí a seminářů, které různá občanská sdružení či
think-tanky organizují.
Zato si
dosyta užijeme zhruba dvaceti politiků, kteří pořád dokola cosi komentují nebo
jen plkají, jakkoliv televize veřejné
služby by měla zprostředkovávat především to, co si o politice myslí veřejnost.
Není divu, že mají občané politiky a politiků plné zuby.
Neměli
bychom se divit, že když veřejnoprávní
média vyrábí z občanů spotřebitele, nakonec i politika se stává druhem
konzumu, v němž lze s pomocí reklamy a lhaní prodat občanům, pardon voličům-spotřebitelům,
cokoliv a kohokoliv. Občan přeměněný v pouhého spotřebitele pak i
v politice funguje tak trochu jako oni bezmocní senioři na předváděčkách v dokumentu
Šmejdi.