Bohumil Doležal (kterého nedávno Tomáš Zahradníček v MF Dnes nazval trefně politickým katastrofistou) má neblahý zvyk: dost často nevydrží věnovat se coby politický analytik věcné reflexi politiky a politiků, takže buď plodí katastrofické vize nebo si to rozdává s kolegy komentátory. Pokud má totiž některý z nich názor příliš odlišný, Doležal ho ve svých internetových Událostech nebo v příležitostném komentáři v Lidových novinách nevybíravým způsobem napadne a „známkuje“.
Když nestačí věcné argumenty, dostane napadený komentátor různé přívlastky. Já jsem se tak například nedávno stal v jednom Doležalově článku „politickým manažerem“ a „lobbistou” z Havlova okruhu, když jsem se odvážil ve svém komentáři poznamenat, že Doležalova definice totalitarismu nedává moc velký smysl.
V reakci na můj poslední článek o tom, co by to znamenalo, kdyby se prezidentský kandidát Jan Švejnar rozhodl v případě svého nezvolení vytvořit politickou stranu, Doležal píše:
Jiří Pehe se zabývá v komentáři Práva projektem, že by Švejnar v případě neúspěchu při prezidentské volbě mohl kolem sebe soustředit silnou středovou stranu, která by odloudila hlasy nenáviděné ODS a stala se přijatelným partnerem pro ČSSD. (Opozicí by pak asi byla KSČM). Pan Pehe je zřejmě připraven dělat při tom Švejnarovi manažera. Nechápu, proč se pan Pehe nepokusí udělat takovou stranu sám, respektive se svými přáteli, a předem se odsuzuje do role kibice. Problém Havlova tábora nebyl jen v ambicích exprezidenta a zároveň v jeho neochotě dělat skutečného politického lídra se vším všudy, ale taky v neschopnosti jeho stoupenců postavit se na vlastní nohy.
Doležalův rozbor je zajímavý hned z několika důvodů. Za prvé se ve svém textu nezabývám „projektem“ na založení nové politické strany, neboť o žádném projektu nevím, a ani žádný nenavrhuji. Konstatuji pouze, že na Švejnara bude vyvíjen velký tlak, aby takovou stranu založil, protože ve veřejnosti vygeneroval neobyčejnou míru podpory. A analyzuji, co by založení takové strany znamenalo pro českou politiku.
Za druhé jsem nenapsal nic o „nenáviděné“ ODS, protože k ODS nemám podobný citový vztah, který pan Doležal má například k jím nenáviděné sociální demokracii. Píšu pouze, že je ve vlastním zájmu ODS, aby zvážila, stejně jako strany ostatní, zda je pro ní lepší mít Švejnara na Hradě nebo v čele nové strany, která by byla v případě svého vzniku právě pro ODS největší konkurencí.
Vzápětí se Doležal pouští do neuvěřitelné myšlenkové eskapády, když svým čtenářům podsouvá, že jsem zřejmě ochoten dělat nové straně manažera (nejsem), a táže se, proč se nepokusím založit takovou stranu sám nebo se svými přáteli (děkuji, nemám zájem).
Pak se Doležal ironicky ptá, proč že se dopředu odsuzuji do role kibice. Na to je jednoduchá odpověď: nemám, pokud jde o politiku, v podstatě jiné než komentátorské ambice. Byl jsem asi dva roky šéfem Politického odboru prezidenta Václava Havla, odkud jsem na vlastní žádost odešel, když jsem zjistil, že nemohu svobodně vyjadřovat svoje názory, protože každý můj komentář byl vykládán jako stanovisko Havla. Takže jsem se dobrovolně vrátil k roli kibice. Důsledně vyjadřuji jen svoje názory, aniž bych kdy zakrýval, že v mnohém s Havlem souzním (což byl koneckonců důvod, proč jsem byl ochoten jít pro něj pracovat). Jisté je, že jsem nikdy nenapsal komentář podle nějakého politického zadání, ať už od Havla nebo někoho jiného.
Proti dvé vůli byl ovšem do role kibice okolnostmi odsouzen kdysi pan Doležal, který politickou stranu skutečně založil (Liberálně demokratická strana) a dokonce se souhrou historických okolností stal na čas poslancem Federálního shromáždění. Strana ovšem zákonitě zkrachovala, což nemohlo překvapit nikoho, kdo sledoval schopnost Doležala a dalšího z vůdců strany, Emanuela Mandlera, rozhádat se eventuálně s kýmkoliv, včetně potenciálních spojenců.
O politickém manažerství by mohl Doležal vyprávět, protože se na čas stal i poradcem Václava Klause. Jenže se rozhádal i s ním, což bylo vzhledem k povahovým rysům obou mužů zcela zákonité.
Doležal od té doby bojuje na několika frontách, ale všechny jeho nepřátele předčí bratrstvo „Pravdy a lásky“. Tento hlubokomyslný „politologický“ termín Doležal rád používá k popisování jakési údajně existující údajné politické síly, která má údajné politické ambice, ale je údajně líná a neschopná dělat skutečnou politiku. V čele této síly stojí neschopný pravdoláskař Václav Havel, kterého Doležal nenávidí především kvůli více než čtyřicet let starému konfliktu v časopisu Tvář.
Zato Doležal (pomineme-li několik již zmiňovaných krachů v jeho politické minulosti) ví, jak se má dělat „reálná“ politika zřejmě velmi dobře, takže ve svém posledním článku v Lidových novinách „realisticky“ nabádá ke znovuzvolení Václava Klause. Kdyby se prý Pravda a láska v osobě Švejnara dostala znovu na Hrad, může to znamenat, jak jinak, katastrofu, poučil nás známý katastrofista. Komunisti by měli cestu k moci doslova otevřenou.
Doležalova úvaha vedoucí k této katastrofě je sice trochu kostrbatá, protože garantem návratu komunistů k moci se má stát člověk, který před nimi uprchl na Západ, zatímco pevnou hradbou bude člověk, který už léta dělá v Česku ruskou zahraniční politiku. Jenže je prý předvídatelný.
Doležal s oblibou opakuje ještě několik dalších myšlenkových klišé. Například často propírá Chartu 77, nebo ví přesně, co se mělo udělat s komunisty po roce 1989, kdy prý došlo k jakémusi mylnému historickému kompromisu. V poslední době hovoří též o jakési „Paroubkově doktríně“, kterou se mi ještě ale nepodařilo plně pochopit.
Každopádně spojení socialistů, což jsou prý v českém podání v podstatě komunisti, a skutečných komunistů, vyústí (do čeho jiného?) do katastrofy pro českou demokracii. ČSSD a KSČM dokonce prý spolu už rok de facto vlády během Paroubkova premiérství. Ke katastrofě sice nedošlo, ale už se k ní zaručeně schylovalo. Co na tom, že Václav Klaus, za jehož znovuzvolení Doležal oroduje, bude už svou přítomností na Hradě toto spojenectví přímo živit, neboť bude dál nemilosrdně polarizovat politickou scénu.
A když už jsem se pustil do politického předpovídání v případě nové politické strany, předpovím taky, že zanedlouho po svém znovuzvolení odpíská prezident Klaus svou podporu pro americký radar, který Doležal vidí jako poslední hradbu před temnými silami totality, které dřímají v ČSSD a jejím předsedovi.
Úplně nakonec pár slov k Doležalovým nálepkám „politický manažér“ a „lobbista“. Nevím, co znamenají, protože politicky nikoho neřídím a za nikoho nelobuji. Nemám ani ekonomické kontakty a ani styky, které mají třeba pánové Dalík nebo Šlouf. Nikdo mi za nic neplatí, nikde na mě nečekají za „odměnu“ žádné posty (moje krátká zkušenost s politikou v podobě státně-úřednické funkce v Havlově týmu mi zcela stačila). Pouze píši, co si myslím. Za což mi, pravda, občas někde zaplatí honorář.