Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Uprchlíci: humanismus versus politický realismus

Uprchlíci: humanismus versus politický realismus

Někteří politici a respektovaní komentátoři mají zato, že řídit se pří řešení uprchlické krize humanistickými ideály, je pěkná věc, ale politici se musejí také starat o veřejné mínění.

Hrozí prý, že kdyby Česká republika přijala kvóty pro distribuci uprchlíků diktované EU, mohou narůst protievropské nálady ohrožující samotnou existenci EU.  Navíc se prý vládní strany musejí i kvůli svému příštímu volebnímu výsledku starat o to, jak otázku uprchlíků vnímají občané. A ti se uprchlíků z exotických destinací většinově bojí.

Lze souhlasit s tím, že žádná vláda nemůže ignorovat vlastní občany v otázce, jak se postaví k té či oné krizi. Přesto jsou na místě tři zásadní výhrady vůči tomu, aby v případě humanitární krize, v jejímž centru stojí uprchlíci, bylo politicko-národně motivovaného „realismu“ příliš.

Tou první je skutečnost, že uprchlická krize nezasahuje izolovaně pouze ČR. Naše odmítání kvót je v propojené Evropě nesolidární k zemím, které jsou krizí zasaženy. Jinými slovy, náš „zisk“ je jejich ztráta. Nejde přitom jen o jižní země, kam uprchlíci připlouvají, ale kupříkladu i Rakousko nebo Německo.

Rakousko kvůli obrovskému přílivu uprchlíků, kteří se po příjezdu do Itálie raději vyhnou imigračním procedurám a směřují rovnou do Rakouska, už zastavilo azylová řízení, opevňuje hranice s Itálií, a důrazně žádá ostatní země EU, aby solidárně pomohly. Kvóty vidí jako nejlepší řešení.

Itálie též vyzývá ostatní země k pomoci. Jinak prý jednostranně zavede opatření, která poškodí celou Unii.

Ti, kdo u nás tvrdí, že naše přijetí kvót v příjmu uprchlíků by mohlo posílit protievropské nálady a ohrožovat až samotné členství země v EU, by měli vzít v úvahu, že protievropské nálady v zemích, jako je Rakousko, Německo, Itálie nebo Řecko mohou zase naopak být výrazně posíleny nedostatkem solidarity s nimi ze strany ostatních členských zemí.

Naši politici, jejichž politický „realismus“ se prý měří především ohledy na naše občany, protože jsou prý v prvé řadě politiky České republiky, by tedy měli vzít v úvahu, kam až může zajít náš český „realismus“, pokud si to nechceme vážně rozházet se zeměmi uprchlickou kalamitou nejvíce zasaženými. Nemá-li se EU opravdu rozložit, je třeba hledat kompromis mezi našimi a jejich pohledy na celou věc.

Druhým problematickým aspektem „politického realismu“, který je prý třeba v v otázce uprchlíků nadřazovat jakémusi obecnému humanismu, je otázka, do jaké míry mohou a mají odpovědní politici naslouchat veřejnému mínění v lidskoprávních a humanitárních otázkách.

Průzkumy u nás ukazují, že většina obyvatel by se kupříkladu nijak nebránila nějakému „razantnímu“ řešení romské otázky. Pokud by vládní politici chtěli získat opravdu velké body, stačilo by jim vyjít vstříc xenofóbním, zčásti pogromistickým náladám  nemalé část české veřejnosti vůči Romům.

Neudělají to, protože jde o otázku, v níž se veřejným míněním řídit nelze, pokud chceme zůstat součástí společenství civilizovaných zemí. V otázkách, které se dotýkají základních lidských práv, prostě moderní západní politik v jakékoliv zemi nemůže ustupovat veřejnému mínění. Proto také u nás, stejně jako ve zbytku EU, kupříkladu nemáme trest smrti, jakkoliv velká většina veřejnosti by jeho zavedení tleskala.

Poslední poznámkou ohledně údajného sporu mezi „humanismem“ a „politickým realismem“ v otázce uprchlíků je, že podle mezinárodního práva nemáme na výběr, zda uprchlíkům pomoct nebo ne. O žádný teoretický „humanismus“ nejde; mezinárodní právo mluví jasnou řečí.

Česko se samozřejmě může bránit tím, že o uprchlíky, kteří se dostanou přímo až k nám, se podle mezinárodního práva stará. Jenže současná uprchlická krize transcenduje hranice jednotlivých evropských států—přinejmenším těch, které jsou a chtějí zůstat v schengenském prostoru.

Nelze prostě předstírat, že nás se tato krize týká pouze do té míry, do jaké se dobrovolně rozhodneme pomoct. To, že se uprchlíci hromadí v jižních zemích EU, protože ty mají tu smůlu, že sousedí s Afrikou, nemůže být výmluvou pro ty země, které mají to štěstí, že neleží na vnějších hranicích EU, které jsou momentálně problematické.

Postoj k řešení uprchlické krize je tak i postojem k EU. Nelze volat po více integrované a vzájemně solidárnější a vybírat si přitom, kdy  a jak svoji solidaritu ukážeme. Solidarita je v rámci EU otázka veskrze politicky praktická, nikoliv „naivně humanistická“.

Novinky, 16.6.2015