Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Úsvit nebo zhasínání demokracie?

Úsvit nebo zhasínání demokracie?

Mějme se na pozoru, když se v demokratickém systému začnou množit politická hnutí s názvy, v nichž hrají klíčovou roli chytlavá, ale zároveň mlhavá slova jako „úsvit“, „vpřed“, „sebeobrana“, „pět hvězd“, nebo „ano“.  Tyto nové subjekty údajně chtějí řešit krizi liberální demokracie, ale rozplizlost jejich jmen i programů je zároveň syndromem této krize. Je nejen výrazem bezradnosti, ale především vypočítavé snahy zneužít krize ve svůj prospěch.

Často se mluví o nástupu populismu, ale za celou řadou nových hnutí se skrývá spíše cosi jako romantický fašismus. Nabízejí vizi organické jednoty společnosti, která svojí „novou“ energií pramenící přímo z „lidu“, bez zprostředkující role tradičních politických stran, překoná krizové jevy. Je to nebezpečný politický kýč.

Václav Bělohradský kdysi napsal, že politický kýč se rodí z odporu proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje, individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti, rozděluje ji do nezávislých vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, a problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti.

V počátcích éry modernity jsme byli svědky celé řady pokusů o překonání této „kruté a osudové síly“. Nacismus, komunismus a italský fašismus byly ve svých důsledcích tragické pokusy uskutečnit utopické představy o tom, jak obnovit organickou jednotu společnosti. Komunismus chtěl kapitalistickou modernitu překonat modernitou novou, netřídní. Fašismus a nacismus hledaly bájnou jednotu v minulosti.

Všechna tato hnutí působila v době, kdy západní modernita měla v sobě ještě stále jakousi „adolescentní“ energii, která nevěděla, co si se sebou počít. O necelých sto let později jsme v situaci, kdy je západní společnost unavená a zmatená, bez energie.  

Zmocní-li se moci nějaký „Úsvit“, bude to spíše z rezignace než z nadšení. Bude to dokonalý politický kýč, cosi jako převrat ve vedení domu důchodců, v němž se má nové energie dosáhnout jednotou a změnami pravidel hlasování.

Jenže potíže demokracie dneška takto už vyřešit nelze. Ty souvisí se skutečností, že těžkopádný systém demokratického rozhodování, náchylný ke korupci a manipulaci, zůstává uzavřen v rámci národních států, zatímco témat, která potřebují nadnárodní, nikoliv národní řešení, geometrickou řadou přibývá. V nerovnocenném souboji s globálními trhy jsou národní státy stále více přeměňovány v pouhá hřiště pro spekulativní hry globálního kapitálu a ve zdroje levné pracovní síly, což pauperizuje střední třídy a generuje „tekutý hněv.“

Nástup nových forem „romantického fašismu“ tudíž není překvapivý. Až na to, že ve srovnání s jejich nebezpečnými vizemi nacionalizované politiky volající po odbourání „zkorumpované“ stranické demokracie, se jeví snahy rehabilitovat tradiční stranickou politiku, v níž se střídají u moci čitelné strany pravice a levice, ještě pořád jako lepší východisko.

Skutečné řešení krize bude ovšem o poznání složitější. Bude vyžadovat pozdvižení politiky do podoby globálního systému vládnutí, který zkrotí globální trhy. Toho ovšem unavená západní společnost, zdá se, zatím není schopná. Pokud se jí to nepodaří, sílící řeči o „úsvitu“ jakési skutečné demokracie v rámci národního státu budou jen syndromem jejího postupného zhasínání.

Právo, 13.5.2013