Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Útok na polistopadový režim?

Útok na polistopadový režim?

V nedávných volbách uspělo několik politických subjektů, které argumentovaly, že je něco shnilého ve státe českém--jeho politika, státní správa, části hospodářství.  Dokonce i zahraniční média si povšimla, že tradiční antikomunistickou mobilizaci nahradila mobilizace proti údajným zlořádům současného režimu.

To bychom mohli samozřejmě částečně vítat jako znamení, že česká demokracie dospívá. Nechce se už legitimizovat primárně negativně: tedy jako režim s mnoha problémy, ale pořád ještě lepší, než byl ten komunistický. Někteří komentátoři ale upozorňují na kýčovitý morální absolutismus, který je v kritice „režimu“ obsažen.

Nejprve po téměř dvě dekády politika sloužila  mnohým lidem jako nástroj morálního vykoupení za jejich vlastní pasivitu z dob komunismu. Tento opožděný antikomunismus, jak ho nazval Václav Bělohradský, byl nejen politický kýč, ale také deformoval politický provoz v zemi.

Nyní, jak nedávno napsal historik Michal Kopeček, začíná mít navrch druhá neproduktivní tvář české politiky--moralistní populismus. Část české společnosti  tradičně uplatňuje na politiku nerealistická morální kritéria, což vyúsťuje v lepším případě ve volání po nepolitické politice, v horším v antipolitiku.

Bělohradský vidí tento moralistní postoj jako neliberální. Liberální společnost podle něj definuje i její schopnost uznávat chyby. Neliberální společnost je moralistně absolutizuje, aniž by se kritizující jedinci, v roli odpovědných občanů, ptali, zda neselhali i oni.  Bělohradský dodává, že kupříkladu polistopadová transformace byl složitý proces, v němž nikdo dopředu neznal správné odpovědi.

Právě zde ale leží zakopaný pes. Pokud budeme chtít vykročit za moralistní populismus, z něhož nyní těží v podobě antipolitiky nová hnutí, nestačí konstatovat, že se do jinak správného vývoje vloudily chyby.  Řada „chyb“ české transformace byla totiž kriminálním jednáním velkých rozměrů. Nelze je relativizovat ani teoreticky, coby údajnou daň transformaci, ani prakticky, jako to učinil Václav Klaus svojí amnestií.

Analýza minulých selhání se přitom neobejde ani bez nečernobílých pohledů na předlistopadovou minulost,  ani bez vypořádání s laciným antikomunismem po roce 1989. Řada představitelů „mafiánského“ kapitalismu po roce 1989 se antikomunismem legitimovala, přičemž jejich  vlastní praktiky i na nich závislých politiků byly jen pokračováním cynických poměrů z dob normalizace. V jistém slova smyslu jsme tak nejen společností „postkomunistickou“, ale specificky česky „post-normalizační, “ což znamená, že mnohé způsoby chování z doby normalizace přetrvávají.

V tomto kontextu lze úspěch nových hnutí vidět jako hrozbu i naději pro liberální demokracii u nás. To, že se spolu s nimi podstatné části společnosti kriticky vymezují proti současnému „režimu“, je jistě na jedné straně projevem kýčovitého moralistního populismu, ale také možná začínající--zatím nestrukturovanou--očistou. Václav Havel tvrdil, že bývalé komunistické země potřebují dvě revoluce: jednu proti komunismu, druhou proti post-komunismu

Nová hnutí navzdory opuštění černobílého antikomunismu coby dosavadního  praporu české pravice neomilostňují komunismus, ani nenavrhují jako řešení nějaké utopické vize, s totalitním potenciálem. Nevymezují se v zásadě proti liberálně-demokratickému režimu, ale právě proti patologickému stavu českého postkomunismu, který reprezentuje i pokleslá praxe „tradičních“ stran.

 Nenavrhují revoluci, ale docela praktické věci, například fungující stát. A to je řešení spíše liberálně demokratické, jakkoliv zahalené do hávu antipolitiky. Budoucí vývoj u nás bude hodně záležet, co z tohoto dvojakého potenciálu nových hnutí produktivně využijí tradiční strany a občanská společnost.

Právo, 19.11.2013