Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Utrpení konzervativce Jocha

Utrpení konzervativce Jocha

Konzervativní intelektuál Roman Joch napsal pro server Česká pozice text, v němž se vysmívá údajnému utrpení levicových intelektuálů, kterým prý sílící vliv prezidenta Miloše Zemana na sociální demokracii ničí jejich sny o modernější levici. Intelektuály, kteří takto kvůli Zemanovi trpí, přiřadil Joch k Deníku Referendum.

Saša Uhlová Jochův text ironicky odbyla jako v podstatě dobrou propagaci pro Deník Referendum, ale Jochova argumentace si zaslouží větší pozornost.

Nedává přitom smysl s ním prvoplánově polemizovat v rovině, kterou nabízí, protože pracuje v podstatě s karikaturami. Předkládá seznam klišé, pak je rozcupuje, nakonec  z toho dělá závěry.

Nabídne kupříkladu seznam toho, co podle něj reprezentuje „stará levice“, pak seznam toho, co reprezentuje „nová levice“, a ani pro jednu to v jeho hodnocení nedopadne dobře. Pro tu „novou“ dokonce možná hůř, protože ta, kromě tradičních levicových nectností, ještě ke všemu podle Jocha  obhajuje homosexuály, cizince, imigranty, nebílá etnika a rasy a nedůvěřuje policii a represi. A v zahraniční politice je sladce, přesladce holubičí…”

Po tomto expozé Joch nabídne svůj vlastní pohled na to, jak prý levice vnímá pravici. A opět bohužel jen v rovině karikatur a klišé.

Podle něj je to přibližně takto: My, levice, jsme liberálně sociální – liberální v morálních a kulturních otázkách, socialistická v ekonomických, ale jinak tolerantní, pokroková, s otevřenou myslí, kosmopolitní, osvícená. A oni, pravice, jsou konzervativně neoliberální, zapšklí, hrabiví, egoističtí, autoritářští, xenofobní, homofobní, nacionalističtí, represivní, šovinističtí, klerofašističtí…

Podle Jocha si ovšem naše intelektuální levice neuvědomila, že v  postkomunistických poměrech to funguje jinak. Po listopadu 1989 v zemích našeho regionu prý vždy existovaly jen dva bloky: nacionalisticko socialistický na levici a liberálně konzervativní na pravici.

První, nacionálně socialistický blok kromě toho, že je nacionalistický a socialistický, je i autoritářský, nezřídka xenofobní, machistický, vždy populistický, a rozhodně nikoli útlocitný k „menšinám“, ať už je definujeme rasově či sexuálně. 

Druhý, liberálně konzervativní blok je liberální ekonomicky a mírně, velice mírně konzervativní společensky, ale také kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské, tedy buržoazní společnosti. Jinak vyznává heslo„žít a nechat žít“.

S tím, že je postkomunistická společnost rozdělena zhruba do těchto dvou bloků, lze v podstatě souhlasit. Až na to, že s levicí a pravicí to nemá skoro nic společného, což je také největší slabina Jochovy argumentace.

Jinými slovy, Jochem nabídnutá dělící čára nevede mezi pravicí a levicí, ale spíše mezi postkomunismem a demokratickou modernitou.

Lidé kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské společnosti se najdou jak na tzv. pravici, tak na tzv. levici. Liberální ekonomické reformy zaváděla jak pravice, tak levice. V pohledech na tržní hospodářství  se  liší, jen pokud jde míru sociální solidarity a míru regulace.

Názory intelektuálů hlásících se k modernější  levici lze samozřejmě zesměšňovat s pomocí karikatur multikulturalismu nebo údajně bezbřehé tolerance k menšinám, ale podstatou „nové levice“ je to, co Joch mylně přičítá pouze liberálně-konzervativnímu bloku. Je prostě kosmopolitní, tolerantní, s respektem vůči občanské společnosti.

Mohli bychom též trochu zjednodušeně říci, že od „staré levice“, propadlé „provozu“, populismu a technologii moci, „novou levici“ odlišuje důraz na hodnoty.

Jenže to samé platí na pravici. I tam jsou intelektuálové, kteří se ve jménu hodnot, jimž věří, vzpírají pouhému provozu, technologii a populismu. Joch je jedním z nich. A stejně jako původní ideje „nové levice“, které vznikaly už v druhé polovině  20. století v okolí Frankfurtské školy, ani jeho ideje nejsou nijak nové., jakkoliv lze argumentovat, že „nová levice“ je, zejména v reakcích na globalizaci, dynamičtější než konzervativci.

Každý, kdo strávil nějaký čas v USA, si už před několika desetiletími mohl v kostce přečíst vše, co dnes Joch a Občanský institut říkají, v časopisech jako National Review nebo  Commentary. Filozof Michael Novak a lidé z jeho okolí o tom napsali celé knihy.

Jochův  Občanský institut tyto ideje hájí. Je to prostě myšlenkové centrum, které obhajuje určité hodnoty, určitý ideální obraz konzervativní politiky. Má smysl se tomu vysmívat tak, jak se Joch vysmívá „nové levici“?

Bylo by přitom velmi snadné nabídnout s ironickým podtextem seznam konzervativních hodnot, které hájí Joch a lidé okolo něj, a pak je dát do kontrastu s reálnou pravicovou politikou u nás, nebo s tím,c o z konzervativních hodnot udělali neoliberálové a neokonzervativci.   

Bylo by velmi snadné, ale také levné, vysmát se idealistům z okolí Občanského institutu za to, jak jim kupříkladu rádoby konzervativec Václav Klaus ničil jejich snahy nejen svoji cynickou politikou, ale i životním stylem. Sám Joch ho nakonec nazval „ufňukanou kremlofilni bábou“.

Mohli bychom se vysmívat i tomu, jak se konzervativním intelektuálům vymstila  podpora pro Petra Nečase, jehož poradcem Joch byl. Jak se tento zaručený konzervativec a katolík, vzývající rodinu a tradiční hodnoty, nakonec proměnil ve svých téměř padesáti letech v bujarého teenagera, který se chová, jako by si chodil každý den pro hormonální injekce. Ve srovnání s ním je předseda ČSSD Bohuslav Sobotka učiněný vzor konzervativce.

Intelektuálové z okruhu „nové levice“ a intelektuálové konzervativní nebo pravicově-liberální se samozřejmě v zásadních ideových sporech nepohodnou, ale snaží se v podstatě plnit stejnou roli: ideově a hodnotově oplodňovat politiku, ač na opačných stranách spektra. V českém postkomunistickém, hodnotově ohebném prostředí bohužel zatím s dost mizernými výsledky.

Je ale docela kontraproduktivní, když se intelektuálové napravo i nalevo navzájem do sebe „navážejí“ nikoliv v podobě vážných diskuzí o idejích a hodnotách, které zastávají, ale s pomocí ironického výsměchu, že je to nakonec stejně k ničemu, protože je tady buď nějaký Zeman nebo nějaký Klaus, kteří na rozdíl od intelektuálních snílků znají své pappenheimské, a idealismus i intelektuálové jsou jim k smíchu.

Posmívat se „nové levici“ s tím, že jim Miloš Zeman, „kterým opovrhují a jehož nenávidí, ničí jejich vysněnou levici a její hlavní stranu, milovanou sociální demokracii“, sice vydá na pěkný satirický komentář, ale rozhodně to nepomáhá řešení zásadních otázek.

Joch by měl spíše ocenit, že na levici jsou lidé, kteří se snaží produktivně utkat s nacionalismem, autoritářstvím, xenofobií a populismem v ČSSD i dnešním „levicovém“ Hradě.

 

Radovat se z toho, že jejich snahy válcuje autoritářský Miloš Zeman, je poněkud dětinské. On a další konzervativní intelektuálové bojovali se stejnými nešvary na pravici. Z toho, že je Klaus a političtí šíbři z ODS nakonec převálcovali, nemůže mít nikdo rozumný radost. Česká politika vypadá podle toho.

Deník Referendum, 16.8.2013