Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home V čem je smysl Václava Havla

V čem je smysl Václava Havla

Dvouleté výročí úmrtí Václava Havla zahltilo média řadou reflexí, které si všímají různých aspektů jeho dědictví. Zatímco v českém kontextu se nemalá část mediální pozornosti soustřeďuje na rekapitulace událostí, které následovaly po tom, co se zpráva o Havlově úmrtí rozletěla do světa, ve světových médiích se na Havla vzpomíná především ve světle jeho politického a filozofického dědictví.

Z českých médií se můžeme kupříkladu dozvědět, že zatímco v zahraničí zůstává Havel velkým jménem, u nás je pohled na něj rozporuplnější. To je známá věc, otázkou ovšem je, do jaké míry k tomu přispívají právě  i česká média, která se do hlubších rozborů Havlova odkazu příliš nepouštějí a raději se kupříkladu věnují mírně ironickým reportážím o tom, co se kde po Havlovi podařilo a nepodařilo pojmenovat.

Možná nejzajímavějším textem na téma Havel v den druhého výročí jeho úmrtí tak není úvaha domácí provenience, ale velký text polského autora Slawomira Sierakowskeho, v mezinárodním vydání The New York Times.

Sierakowski si všímá řady podstatných aspektů Havlova uměleckého, disidentského i politického působení. Všímá si zejména jeho odporu proti jakémukoliv fundamentalismu a dogmatismu.

Cituje Havlovo hořce ironické vyjádření, v němž se kdysi podivil nad tím, jak ho čeští novináři-- v 90. letech hromadně zapálení pro budování kapitalismu s pomocí neviditelné ruky trhu--označili za levičáka proto, že opakovaně varoval před tržním fundamentalismem. Co na tom, že Havel bojoval s fundamentalismem celý svůj život.

Byl dávno před rokem 1989 citlivý k jazyku fundamentalismu a dogmatismu. Už většina jeho her byla výsměchem tomuto jazyku. Pokračoval v tom i jako disident v době normalizace.

Není proto divu, že mu bylo v 90. letech stále podezřelejší černobílé vidění světa , které se nekriticky pojilo s budováním kapitalismu u nás. Stejně tak mu byla protivná redukce všeho na ekonomizující myšlení. Nesnášel bezduchou uniformitu, a tou pro něj byl v nových poměrech příklon k řešením, která byla jakýmsi marxismem naruby. Historie už neměla být organizována--a dnešek doveden k lepším zítřkům--skrze údajně vědeckou ideologii, ale skrze působení neviditelné ruky trhu.

Havel byl prostě už svým založením člověk, který se vzpíral takovým obludným klišé. Bezmocnými cokoliv změnit k lepšímu se stáváme teprve tehdy, když podlehneme bezmyšlenkovité konformitě s jediným v dané době uznávaným pohledem na svět. Podle Havla ale bezmocní mají ve skutečnosti velkou moc, pokud prohlédnou svoje bezduché přikyvování danému společenskému provozu jako lež. 

Pravdivě tak předejmul i naší dnešní situaci. Masová nespokojenost s poměry souvisí do značné míry s jevem, který analyzoval už v Moci bezmocných v éře vrcholící normalizace.

 

Většina lidí si přeje jakousi politickou, možná i společenskou změnu, ale zároveň nejsou si ochotni připustit, že by nejprve museli začít u sebe. Museli by kupříkladu zkoumat, zda k nezměnitelnosti poměrů nepřispívají tím, že žijí ve lži—jak ve vztahu k české národní i vlastní minulosti, tak ve vztahu přítomnosti. A že tak nejsou ve skutečnosti oponenty provozu, proti kterému povrchně protestují třeba volbou podivných stran, ale jeho součástí.  

ČRo Plus, 18.12.2013