Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home V čem je Zeman pokračováním Klause

V čem je Zeman pokračováním Klause

Miloš Zeman v rozhovoru pro deník Právo prohlásil po svém zvolení s nonšalancí sobě vlastní, že ten, kdo tvrdí, že bude pokračovatelem Václava Klause, je „politický analfabet.“ 

Zeman by měl dozajista pravdu, kdyby se jeho podobnost s Klausem měla zužovat pouze na jejich ekonomické názory. Jenže problém je složitější, a aniž bychom se chtěli pokoušet usvědčit z „analfabetismu“ Zemana, zkusme ho popsat.

Začněme rozdíly mezi oběma politiky. Jak už bylo řečeno, Zeman má nepochybně jiný pohled na ekonomické otázky. Zatímco Klaus je ekonomický neoliberál, patřící k podruhu „monetarista“, Zeman je neokeynesián. 

S tím se pojí celá řada dalších rozdílů, například v pohledech na únosnou míru sociálních rozdílů, přerozdělování bohatství, daňový systém, a možná dokonce i (ne)únosnost systémové korupce. Zeman, na rozdíl od Klause, o korupci jako závažném problému, a potřebě ji omezit, alespoň mluví.

Rozdíly existují i v politické orientaci, pokud budeme brát vážně, co oba politici o sobě tvrdí. Klaus je konzervativec a Zeman je liberál, přičemž můžeme souhlasit i s velmi obecným tvrzením, že Klaus je „pravičák“ a Zeman je (spíše) „levičák“.

Ale právě zde začneme narážet na podobnosti mezi oběma politiky. Jak si povšimli někteří autoři, existují ideologicko-politická levice a pravice, mezi nimiž se rozlišuje na základě postojů k míře přerozdělování ve společnosti, regulovanosti trhu nebo role státu, či důrazu na individualismus.

Pak ale také existuje cosi jako kulturní pravice a levice, kde jde o hodnoty, jako jsou lidská práva, životní prostředí, postoje k nacionalismu, názory na multikulturalismus, tolerance. A právě v těchto „kulturně-společenských“ postojích jsou mezi oběma politiky rozdíly menší, než sami tvrdí. Oba jsou v této oblasti především populisti, kteří neváhají rozfoukávat temné vášně, jichž se v podvědomí národa svojí historií tak traumatizovaného, jako je ten český, skrývá více než dost. 

Oba využívají účelově nacionalismu i nejrůznějších předsudků, oba nejdou daleko pro černobílá prohlášení, a ani jeden nevyniká tolerancí pro „jiné“. Zeman sice proslul objímáním stromů na Vysočině, ale jeho vztah k ekologii se od Klausova moc neliší. Oba jsou pevně ukotveni v pohledu na životní prostředí a energetiku, který reprezentuje „betonářská“ loby.

Nejpodobnější jsou si ale oba, pokud jde o pojetí politiky jako technologie moci. I proto jim nedělalo velké problémy uzavřít kdysi opoziční smlouvu, která podvázala některé demokratické mechanismy a rozdělila výhody moci i nejrůznější požitky mezi dvě největší strany. Právě tehdy se ukázalo, že ideologické rozdíly mezi oběma politiky, které má Zeman nejvíc na mysli, když namítá, že jenom političtí analfabeti mohou tvrdit, že je pokračováním Klause, jsou až na druhém místě.

Zeman sice tvrdí, že mocenský pakt s Klausem uzavřel kvůli tomu, aby ČSSD mohla dělat svojí levicovou politiku—tedy že ideje měly navrch nad mocenským utilitarismem. Potíž je v tom, že Zemanova vláda až tak levicová nebyla, přičemž to není narážka na skutečnost, že jeho „levicová“ vláda musela tehdy dělat de facto pravicová opatření, jakými bylo třeba dokončení privatizace bank. V tom neměla příliš na vybranou, neboť tyto kroky byly součástí plnění kritérií členství v Evropské unii. 

Spíše jde o to, že jeho vláda nikterak nevyužila „volnou ruku“, kterou měla od Klause výměnou za to, že ho udržela v nejvyšší politice, k prosazení opatření, o kterých Zeman dnes mluví jako o podstatě levicové politiky, například k masivním domácím investicím. Naopak pokračovala ve spíše „pravicově-liberální“ politice lákání zahraničních investorů, takže právě během Zemanova premiérování se Česká republika začala měnit v obrovskou montovnu zahraničních firem a eldorádo zahraničního kapitálu.

Především ale opoziční smlouva zasela nesčetná semínka budoucí korupce a klientelismu. Zeman toto nebezpečí jisté dobře vnímal, ale nic proti němu neudělal. 

Vladimír Špidla se stal hlavním nepřítelem Zemana nejen proto, že znemožnil jeho zvolení na Hrad, ale také proto, že rozmetal opoziční smlouvu. Rozbil tak politické aranžmá, kterému Zeman i Klaus dobře rozuměli, a které mělo podle jejich původního plánu trvat déle než jedno volební období.

Dalo by se samozřejmě argumentovat, že i politika redukovaná na technologii moci může mít pozitivní dopady, pokud je vedlejším cílem takové politiky nějaké společenské dobro. Jenže Zeman i Klaus, ač oba pracovali jako prognostici, nikdy nenabídli dokonce ani ucelenou vizi toho, k čemu má jejich politika vést. Klaus proto, že to programově odmítal jako „sociální inženýrství“, a omezoval se tudíž na konstatování, že vše zařídí co nejvíce trhu. Zeman částečně proto, že je svojí podstatou spíše politický údržbář.

To nejpodstatnější ale je, že zatímco hlavním politickým programem Václava Klause byl vždy Václav Klaus, hlavním politickým programem Miloše Zemana byl vždy Miloš Zeman. Když zjistili, že v zájmu tohoto „programu“ bude pro ně lepší spolupracovat, než si jít po krku, šly jejich ideologické preference stranou.

V tomto ohledu bylo symptomatické, že Václav Klaus neváhal až z Chile vzkázat, že zvolení „levicového“ Miloše Zemana na rozdíl od „pravicového“ Schwarzenberga bylo skutečným vítězstvím „pravdy a lásky.“ Právě tímto svým vzkazem, navazujícím na téměř hysterické angažmá svoje i své rodiny ve prospěch Zemana během jeho kampaně, hezky popřel to, co se snaží s poukazy na politický analfabetismus popřít Zeman: tedy, že Zeman je de facto pokračovatelem Klause.

Prezidentství bude pro Zemana, stejně jako pro Klause, především zrcadlem vlastní velikosti. Brzy se tak ukáže, že například Zemanovo nasazení pro „levici“ má podobný význam jako Klausovo nasazení pro „pravici“. 

Jinými slovy rétorika jen těžko zastře, že když se Zemanovy vlastní zájmy dostanou do konfliktu s levicovou ČSSD, zničí ji stejně chladnokrevně, jako Klaus vyřídil ODS. A stejně jako Klaus, který mluvil o tom, že ODS rezignovala na pravicovou politiku, pročež ji musí kritizovat, bude Zeman mluvit o tom, že ČSSD nedělá skutečnou levicovou politiku. Co je totiž ryzí a skutečné, o tom rozhodují Klaus a Zeman, a závisí to na tom, co se jim zrovna takticky hodí.

Je ironické, že se Václav Klaus rozhodl vzkazovat národu cosi o vítězství pravdy a lásky až z Chile, kde, jak známo, se při poslední návštěvě proslavil krádeží pera v přímém přenosu. Možná by si měl vzpomenout i na další významné „prezidentské“ heslo: nebát se nekrást. 

To by byl i dobrý vzkaz pro Miloše Zemana. Ten se totiž Klausovi podobá také v tom, že si sice uchoval pověst politika, který není osobně zkorumpovaný, ale točí se okolo něj lidé, které si leckdo spojuje se samotnou esencí systémové korupce u nás, netransparentnosti a podivnými vazbami, které mohou ohrožovat národní bezpečnost.

Deník Referendum, 29.1.2013