Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Václav Havel: disident v politice

Václav Havel: disident v politice

Václav Havel, který se v těchto dnech dožívá sedmdesáti let, v sobě už od mládí kombinoval tři role: umělce, disidenta a politika. To, že byl do role nejprve československého a pak i českého prezidenta „katapultován historií“ intelektuál s uměleckým zaměřením a silným odporem ke konformitě, poznamenalo styl jeho politické práce. Na jedné straně tyto rysy--jakož i disidentská minulost a téměř pohádkový osobní příběh—přispěly k Havlovu mimořádnému mezinárodnímu renomé; na straně druhé ale způsobily, že v domácí politice byla s Havlem spojována nepřiměřená očekávání, kterým nemohl dostát.

 

I proto je dnes Havel hodnocen jako velmi úspěšný politik v mezinárodní politice, ale je často kritizován za své působení v politice domácí. Mezi jeho nejdůležitějšími počiny na mezinárodním poli patřilo nepochybně vytvoření neobyčejně přátelských a silných vztahů se Spojenými státy a západní Evropou. Za nejvýznamnější události jeho prezidentství, k nimž významně přispěl, lze označit odsun sovětských vojsk z Československa, zrušení Varšavské smlouvy, vstup České republiky do NATO v roce 1999,  jakož i rozhodnutí o rozšíření NATO o další země středo-východní Evropy, včetně Slovenska, na summitu v Praze v roce 2002. Byl též důležitým zastáncem vstupu České republiky do Evropské unie a dalšího evropského sjednocování.

 

Působení Havla v zahraniční politice bylo natolik úspěšné, že možná vytvářelo poněkud nepravdivý obrázek České republiky v zahraničí. Jinými slovy: zahraniční novináři i politici viděli Českou republiku dlouho skrze prizma Havlova renomé, a mnozí byli po Havlově odchodu překvapeni, když zjistili, že za touto zářivou fasádou se skrývá jen další postkomunistická země.

 

Jak už bylo řešeno, v domácí politice je Havlovo působení mnohem problematičtější. Svým způsobem zůstal i v roli prezidenta tak trochu disidentem, který—zejména ve svých projevech—nastavoval společnosti občas dosti nepříjemné zrcadlo. Jeho apely na obnovení morální dimenze politiky a posilování občanské společnosti byly v kontextu demoralizované postkomunistické společnosti, prosáknuté materialismem a politickým cynismem, viděny stále více jen jako jakýsi folklór. Jeho politické „disidentství“ také občas vyústilo v gesta, za která byl kritizován: například některé milosti či amnestie.

 

Havlovi je též dodnes vyčítáno, že nedokázal využít své zpočátku značné politické autority k radikálnějšímu vypořádání s pozůstatky komunismu, zvláště pak s komunistickou stranou. Jeho podpora pro bývalého komunistického aparátčíka Mariána Čalfu v roli premiéra po prvních svobodných volbách v roce 1990 je možná pochopitelná jako pragmatické řešení (Čalfa významně pomohl bývalým disidentům v rozjezdu důležitých reforem), ale v rovině symbolické byla sporná.

 

Havel také ne zcela rozuměl dění na Slovensku v letech 1990 až 1992. Je sice pravda, že bránit integritu Československa bylo jeho ústavní povinností, neboť byl prezidentem federace; zároveň ale, zdá se, poněkud podceňoval touhu Slováků po větší míře autonomie. Havel byl bytostným Čechoslovákem; vědomí dvou ostře oddělených národních identit mu bylo cizí.

 

Po vzniku České republiky nebylo vždy produktivní Havlovo mentorování politických stran. Ty viděly Havlovu kritiku přepjatého stranictví jako jeho snahu o nastolení jakési „nepolitické politiky“, v níž by vládla občanská společnost. Tento střet vyvrcholil Havlovou politickou porážkou, když předsedové dvou největších stran, Václav Klaus a Miloš Zeman, značně omezili prezidentův vliv uzavřením tzv. opoziční smlouvy.

 

V dlouhodobé perspektivě—oproštěné od partikulárních osobních i politických sporů—se ovšem ukáže, že i v domácí politice převážily v Havlově činnosti klady nad zápory. Zdůrazňování konkrétních politických omylů, jako byl například podle mnohých Havlův „rudolfínský projev“ po pádu Klausovy vlády, ustoupí střízlivému hodnocení, v němž se ukáže, že Havel významně přispěl k upevnění parlamentní demokracie. Zasloužil se zejména o vytvoření Ústavního soudu a důležitou roli sehrál i při vytvoření úřadu ombudsmana.  Konkrétním obsahem naplnil i funkci prezidenta.

 

Hospodárske noviny (SK), 8.10.2006