Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vážený pane prezidente!

Vážený pane prezidente!

Při příležitosti Vašich nedávných 75. narozenin jsem napsal, že některá hodnocení Vaší historické role se už tehdy vymykala střízlivému historickému kontextu a směřoval jste, stejně jako někteří jiní velikáni, přímo do říše mytologie. Mytologizovaná postava je vždy kýčovitě vyretušovaná, napsal jsem, což určitě vadilo nejvíc právě Vám, notorickému pochybovači .

I proto jsem Vám, jako „dárek k narozeninám“ nabídl kritické zamyšlení nad Vaším působením v politice a veřejném prostoru po roce 1989.

Kritickému zamyšlení byste se jistě nebránil ani teď, kdy se svět se smutkem dozvídá, že už nejste mezi námi. Nebránil byste se už  proto, že nekritických hodnocení a oslavných slov se teď jistě dočkáte i od lidí, kteří Vás během posledních dvaceti let soustavně kritizovali. Mnozí docela jistě přehodnotí své postoje zpochybňující jak Váš význam coby vůdčí postavy demokratické opozice u nás, tak politika, který vedl zemi v době budování základů demokracie.

Já bych chtěl v této chvíli na Vás ale vzpomenout jako na člověka. Když jste mi v roce 1997 nabídl, abych pro Vás pracoval, neváhal jsem nikoliv především proto, že jste byl už tehdy „historickou“ postavou, nebo proto, že bych chtěl za každou cenu pracovat pro prezidenta země, ale především proto, že jsem Vás už před tím osobně poznal během některých neformálních setkání, kam jste mne občas zval, jako člověka, jehož nejvýraznější kvalitou bylo, že okolo sebe šířil „pozitivní energii“.

Zní to jako nadsázka, ale domnívám se, že právě v této „pozitivní energii“ bylo přítomno vše, co z Váš učinilo významnou postavu: odvaha, odpovědnost, hluboké a zajímavé myšlenky i tvořivost, ale také neobyčejný smysl pro humor a laskavost. Ani na spolupráci s Vámi během dalších několika let tak nevzpomínám jako na spolupráci s významným politikem, nevybavují se mi primárně politické události.

Vzpomínám především na skvělého člověka, který se jmenoval Václav Havel, a který se mohl stát tím, čím byl jako umělec, disident a později politik jen kvůli tomu, čím byl jako člověk. Vzpomínám nejraději na Váš burácivý smích, často v situacích, jakou bylo už tehdy Vaše podlomené zdraví, v nichž by většině z nás smysl pro humor a pozitivní energie asi nezbyly.

Byl jste člověk, který o sobě neustále pochyboval, který byl těžce nemocný, ale nakonec vždy našel sílu rozdávat. Mnozí se Vám vysmívali, a spolu s Vámi i nám ve Vašem okolí, jako ústřední postavě společenství Pravdy a Lásky.

Jakkoliv jsem s některými Vašimi politickými postoji v minulých letech nesouhlasil, k Vám i tomuto společenství jsem se hrdě hlásil. Nebyl to totiž žádný politický program, který tomuto společenství podsouvali ostatní, bylo to společenství, jehož ústřední ideou byla prostá slušnost.

Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.

Bylo mi velkou ctí strávit několik let života v blízkosti někoho takového. Bylo velkým štěstím žít v epoše Václava Havla.

Právo, 19.12.2011