Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vezměte prezidenta k Ústavnímu soudu!

Vezměte prezidenta k Ústavnímu soudu!

Prezident Václav Klaus už od svého nástupu na Hrad v roce 2003 testuje, kam až může zajít ve výkladu ústavních pravomocí hlavy státu.

Začalo to spory o pravomoci v zahraniční politice mezi ním a premiérem Jiřím Paroubkem, pokračovalo prezidentovým odmítáním ratifikovat některé mezinárodní smlouvy, jakož i odmítáním jmenovat některé soudce, a vyvrcholilo několikaměsíčními tahanicemi okolo podpisu Lisabonské smlouvy. Přinejmenším mimoústavní byly také prezidentské požadavky, aby mu designovaní premiéři přinesli 101 nekomunistických podpisů.

Když Ústavní soud, už napodruhé, v roce 2009 rozhodnul, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou Ústavou, připomenul také, že prezident neměl s podpisem smlouvy otálet poté, co ji ústavními většinami schválily obě komory parlamentu. Hrad reagoval popuzeně: ÚS prý překročil tímto konstatováním své pravomoci.

Je velká škoda, že ratifikace Lisabonské smlouvy se nakonec „upatlala“ tak  nějak po česku. Prezident si stanovil svoji vlastní podmínku v podobě výjimky pro ČR, na níž neměl žádné právo, protože parlament schválil smlouvu bez výjimek. Fischerova vláda, tísněná časem, bohužel nevyužila Klausových obstrukcí k tomu, aby se obrátila na ÚS s žádostí o posouzení prezidentova jednání. Mohli jsme mít dnes jasněji v tom, kam až může prezident zajít.

Výsledkem je i prezidentovo jednání v současné krizi, když odmítá odvolat ministry, jejichž odvolání navrhl premiér. Jakkoliv se může prezidentovo jednání jevit jako uvážlivé ve světle posledních „odhalení“, že útok na Věci veřejné byl možná dlouho plánován ODS spolu například s bývalou šéfkou poslaneckého klubu VV Kristýnou Kočí, meritum věci zůstává stejné: prezident si vykládá ústavu po svém, když odmítá vyhovět premiérovi.

Je sice hezké, že se k celé záležitosti vyjadřují na stránkách tisku ústavní experti i politici, z nichž někteří tvrdí, že prezident má konat okamžitě, jiní zase, že si může dát čas na rozmyšlenou, jakkoliv by si neměl klást podmínky. Ve hře je ale něco mnohem závažnějšího: standardnost naší demokracie, o níž koneckonců neustále mluví i Klaus. Politici přeci nemohou tvrdit, že prezident porušuje ústavu, a přitom nepoužít standardních mechanismů, které Ústava proti údajně protiústavnímu jednání nabízí.

 Nejčistším řešením by bylo rozhodnutí Ústavního soudu. Nejde zde přitom jen o Václava Klause, důležité je vědět, jak si prezidentské pravomoci mají vykládat i prezidenti příští.

Nabízejí se dvě řešení. Vláda se může obrátit na ÚS, aby posoudil ústavnost prezidentova jednání, když odmítá bez prodlení a kladení podmínek odvolat ministry navržené premiérem. Jakkoliv by se spor politicky jistě rozuzlil ještě před rozhodnutím soudu, ten by snad i tak mohl posoudit prezidentovo současné (ne)konání a nabídnout závazný výklad Ústavy.

Další možností je ústavní žaloba na prezidenta, která také není něčím nestandardním, pokud si politici myslí, že prezident porušuje ústavu. ČSSD, která je v současné krizi odkázána do role diváka, by tak mohla do dění vstoupit nejenom tím, že v Poslanecké sněmovně vyvolá slibované hlasování o nedůvěře vládě, ale také tím, že Senát, kde má strana většinu, podá na prezidenta ústavní žalobu pro (opakované) porušování jeho ústavních povinností. O odvolání by pak rozhodnul ÚS. I kdyby Klause neodvolal, měli bychom na základě jeho rozsudku určitě jasněji, co prezident smí a co už je v jeho jednání za hranou ústavnosti.

Právo, 14.4.2011