Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Jde o víc než zemědělství

Jde o víc než zemědělství

V příštích týdnech se víceméně rozhodne o povaze politického režimu u nás. Podle mediálních zpráv totiž prezident Miloš Zeman zřejmě skutečně zamýšlí testovat, kam až může zajít při sestavování nové vlády. Jeh úřad se už vyzbrojil posudkem z pera Jana Bárty, ředitele Ústavu státu a práva Akademie věd, podle něhož prezident může odmítnout ministry, které mu navrhne premiér.

Sociální demokracie prý zvažuje možnost, že by v takovém případě vyvolala s prezidentem kompetenční spor u Ústavního soudu. To ovšem předpokládá, že předseda ČSSD Bohuslav Sobotka bude jmenován premiérem.

Zeman má zatím větší manévrovací pole, protože kupříkladu může požadovat závazný seznam ministrů ještě před tím, než Sobotku jmenuje. Pokud budou na seznamu jména, která se mu nelíbí, může se jmenováním Sobotky otálet anebo jmenovat někoho jiného.

Sobotka by zase teoreticky mohl přinést takový seznam ministrů, jaký se Zemanovi bude líbit, nechat se jmenovat premiérem, a pak mu předložit seznam ministrů, které chce on. Takovéto „podrazy“ mezi nejvyššími ústavními činiteli jsou ovšem už na první pohled nedůstojné. Udělaly by s nás skutečnou banánovou republiku.

Pokud Zeman tedy skutečně hodlá vetovat některé ministry, bylo by v zájmu země, aby se souboj odehrál podle pravidel hry. Tedy aby Zeman jmenoval po ukončení koaličních jednání premiérem Sobotku, na němž se shodla vládní koalice. Pokud pak skutečně dojde ke sporu o to, zda prezident může některé ministry navržené Sobotkou odmítnout, měl by spor rychle putovat k ÚS.

Nemá žádný smysl mávat na obou stranách posudky. Jedině ÚS může vydat závazné stanovisko ve věci, která se dotýká samotné podstaty politického režimu--tedy zda zůstaneme parlamentní demokracií nebo se plíživě staneme poloprezidentkým systémem.

Pokud by ÚS rozhodl, že prezident jmenovat ministry musí, a prezident by takové rozhodnutí ignoroval, vrací se celá věc plně do rukou politických stran. Buď mohou okleštit ústavní pravomoci prezidenta, anebo mohou podat na prezidenta k ÚS ústavní žalobu pro „hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“, což má od března 2013 stejné důsledky jako úspěšná žaloba pro velezradu—tedy odvolání prezidenta z  funkce.

Nejde zde přitom vůbec o spor Zemana se Sobotkou, ale o to, aby bylo i v budoucnosti jasné, jaké pravomoci prezident skutečně v klíčových oblastech má. Chod státu v ústavních otázkách by se rozhodně neměl řídit jen nějakými posudky, kterých si prezident, jenž se snaží změnit zavedenou—zřejmě dle něj „idiotskou“—praxi může objednat, kolik chce.

Dodejme, že na tenkém ledě se ocitají i ty politické strany, které budou prezidentově výkladu ústavy z politicko-oportunistických důvodů přitakávat. Naposledy tak učinil za lidovce Pavel Bělobrádek, jehož strana se  tak zřejmě pokoušela získat prezidenta jako spojence ve snaze dostat za každou cenu jedno prý „prioritní“ ministerstvo.

Lidovci evidentně nezvážili všechny důsledky: nejen možný pád koaličního projektu, z nějž by byli obviňováni především oni, a za který by zaplatili příslušnou politickou cenu, ale především podíl na rozvratu dosavadního systému parlamentní demokracie

 Velkou odpovědnost ovšem nesou na svých bedrech i ČSSD a hnutí ANO. Ty měly v dělení vládních postů od počátku zvažovat, zda ve světle pravděpodobného nadcházejícího souboje se Zemanem o samotnou povahu ústavně-politického režimu, nebylo rozumnější být k lidovcům velkorysí a sebrat jim tak argumenty pro přitakávání Zemanovi, až se bude v příštích týdnech možná rozhodovat o podstatnějších věcech, než která strana má ministerstvo zemědělství.

Právo, 20.12.2013