Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Visegrád jako západní kotva

Visegrád jako západní kotva

Visegradská skupina, založená v roce 1991 jako fórum regionální spolupráce Polskem, Maďarskem a Československem, byla během 23 let svojí existence už několikrát odepisována jako zbytečná. V prvních dvou letech její existence ji ohrožovaly rostoucí spory o budoucí podobu Československa, až  se nakonec proměnila v uskupení čtyř zemí, v němž Československo nahradily jeho dva nástupnické státy.

Tím ovšem problémy neskončily. Slovensko se vydalo na cestu mečiarismu, který byl definitivně politicky poražen až v roce 1998. Pro ostatní členy Visegrádu bylo během tohoto období složité s Mečiarem vyjít, a ačkoliv si lídři Visegrádu přáli, aby i Slovensko bylo součástí první vlny rozšíření NATO, nakonec se to nepodařilo.

Lze ale argumentovat, že jak příklad ostatních zemí Visegrádu, tak jejich tlak na mečiarovský režim, nakonec Slovákům pomohl Mečiarovu vládu ukončit a vrátit Slovensko rychle do integračního procesu.

Polsko zase Visegrád v 90. letech využívalo jako regionální štít ve svých snahách vstoupit co nejrychleji do Evropské unie navzdory nejrůznějším problémům. Visegrádská spolupráce nakonec sehrála ve snahách Polska pozitivní roli.

Po vstupu do EU ovšem nastaly pro Visegrád opět těžké časy. V jeho členských zemích se otřásaly vlády, které svoje země do Unie přivedly, přičemž nejvážnější byla situace v Polsku, kde byl nejprve zvolen v roce 2005 prezidentem konzervativní Lech Kaczynski a o rok později se stal premiérem jeho bratr Jaroslaw.

Komunikace polských konzervativních nacionalistů s levicovými vládami, které vládly v České republice a Maďarsku, jakož i s liberálně pravicovou vládou Mikuláše Dzurindy na Slovensku (a od roku 2006 s vládou vedenou levicovým Smerem) byla složitá. Země Visegrádu ale i tak dokázaly hrát jistou moderující roli v problematických vztazích Polska s EU v tomto období, jakkoliv v České republice v té době stál v čele země euroskeptický prezident Václav Klaus, jemuž od roku 2006 sekundovaly Topolánkovy „eurorealistické“ vlády.

Největší hrozba visegrádské spolupráci ale paradoxně přišla po konci éry bratrů Kaczynských. Polsko se pod vedením liberální Občanské platformy  Donalda Tuska, jakož i ve světle ekonomických úspěchů (dokonce i v době ekonomické krize po roce 2008) rychle vyšvihlo ro role evropské mocnosti.

Zatímco ambice polských politiků stále více směřovaly k posilování této pozice, a zaměřovali se tudíž na spolupráci s dalšími evropskými mocnostmi, tři menší země Visegrádu se postupně—i kvůli problematické domácí politické situaci a ekonomické krizi--svým významem propadaly.

Visegrád se stal uskupením značně asymetrickým, v němž bylo na jedné straně Polsko s panevropskými ambicemi a plejádou výrazných politických vůdců evropského kalibru, a na druhé tři provinčně se chovající země, s celkovým součtem obyvatel menším než čtyřicetimiliónové Polsko.

Jenže současná dominance Polska v rámci Visegrádu také ukazuje, jak prozřetelné bylo toto regionální uskupení v roce 1991 vytvořit. Ve všech svých podobách totiž různá jeho měnící se těžiště sloužila jako západní kotvy těch jeho členů, kteří se zrovna potýkali s problémy. Polsko hraje tuto roli nyní.

Funguje jako jakýsi regionální štít pro nevýrazné politické výkony Čechů či kontroverzní politiku Orbánovy vlády v Maďarsku. Jeho regionální „leadership“, i skrze Visegrád, také v očích západních spojenců poněkud neutralizuje dopady oportunistické politiky ostatních třech členů vůči Rusku v současné ukrajinské krizi.

 Stejně jako se ukázalo až s odstupem času, co Visegrád znamenal pro Slovensko během mečiarovské éry, nebo pro Polsko během přístupových jednání s EU a pak éry Kaczynských, ukáže až čas, jak moc nám pomohlo, že se v současné vyhrocené mezinárodní situaci mohou Česká republika, Slovensko a Maďarsko takříkajíc schovat po visegrádskými křídly s polským nátěrem. 

Právo, 18.6.2014