Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Visegrád jde ke dnu. Potopí se Česko s ním?

Visegrád jde ke dnu. Potopí se Česko s ním?

Stačilo poměrně málo, aby se zdánlivě nerozborná jednota  čtyř zemí Visegrádu—Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky--začala hroutit. Údajně chromá a akce neschopná Evropská unie, jak ji s oblibou popisovali ještě před rokem mnozí naši komentátoři a politici, a dávali ji Visegrád za příklad, nabrala vítr do plachet. Po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem začala v podobě francouzsko-německého tandemu vážně mluvit o vytvoření tvrdého jádra Unie okolo eurozóny. A zejména Slovensko, které platí eurem, si muselo rychle ujasnit, kam chce patřit.

Slovenský premiér Robert Fico dilema rozsekl, když před několika dny prohlásil, že Slovensko chce být v tvrdém integračním jádru, chce mít úzké vztahy s Německem a Francií, a to i na úkor další visegrádské spolupráce. Že se k něčemu podobnému schylovalo, bylo jasné už od okamžiku, kdy Evropská komise zahájila řízení s Českou republikou, Polskem a Maďarskem o porušování evropské legislativy o uprchlických kvótách.

Slovensko, které na tom s přijímáním uprchlíků není o moc lépe než zbytek Visegrádu, a dokonce podalo spolu s  Maďarskem na kvóty žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, nechala Komise na pokoji. Důvodem byla zjevně i skutečnost, že Slovensko je členem eurozóny a počítá se s ním tudíž v projektu tvrdého integračního jádra.

Česká republika naopak přijetí eura zatím neplánuje, a kvóty odmítla plnit dokonce v podobě vládního  usnesení. Přesto se zdá , že v Paříži a Berlíně existuje vůči nám ještě pořád dobrá vůle, takže cesta do tvrdého integračního jádra v nejbližší budoucnosti není úplně zavřená. Svědčí o tom i skutečnost, že na setkání se středoevropskými lídry v Salzburku Macron pozval představitele Rakouska, České republiky a Slovenska, zatímco Polsko a Maďarsko ostentativně ignoroval.

Česká republika se snaží o jistá vstřícná gesta. Chce kupříkladu prosazovat, aby se český ministr financí mohl v budoucnosti účastnit jako pozorovatel summitů eurozóny. Je ale  otázkou, zda to bude stačit.

I proto že na české politické scéně není momentálně téměř žádná relevantní politická síla, která by zbývající vstřícnost německo-francouzského tandemu k nám využila v podobě volání po rychlém přijetí eura nebo alespoň v podobě politické separace od Polska a Maďarska, které už nějakou dobu svým výsměchem principům právního státu a liberální demokracie vlečou následnické země Československa s pomocí Visegrádu na evropskou periférii.

Je to škoda, protože momentálně se zdá být téměř jisté, že Visegrád ve své dosavadní podobě končí. Pokud se od něj distancuje jen Slovensko, zatímco Česká republika bude dál utužovat své vztahy s Polskem a Maďarskem, skončí naše země na evropské periférii společně s oběma zeměmi. A ačkoliv jsou u nás politické síly, které tvrdí, že by se nic tak hrozného nestalo, kdybychom nebyli v tvrdém integračním jádru, jisté je, že by to mělo časem vážné ekonomické, politické a  bezpečnostní dopady.

Visegrád byl užitečný nástroj v dobách, kdy se jeho členské země snažily vstoupit do NATO a Evropské unie. Později mohl snad být regionálním uskupením, které sehraje v evropském projektu konstruktivní roli. To se bohužel nestalo nejen kvůli politickému vývoji v Polsku a Maďarsku, ale i kvůli nesolidárním postojům Visegrádu jako celku v uprchlické krizi. Nyní se, zdá se, celý projekt, oslavovaný středoevropskými nacionalisty jako společné regionální beranidlo národních zájmů proti údajně slabé EU, začíná hroutit.

Česká republika má ještě pořád nějaký čas vyřešit dilema, které se bohužel vyhrotilo do podoby osudové otázky „s Visegrádem nebo s Evropskou unií?“ Nemá času ale nazbyt, protože projekt dvourychlostní EU se začne zřejmě rozjíždět nedlouho po německých volbách.

ČRo Plus, 23.8.2017