Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vláda, která vlastně není

Vláda, která vlastně není

Vláda Petra Nečase po podzimních turbulencích dosáhla další mety: formálně existuje, ale zároveň jako by už nebyla, protože ji téměř nikdo nerespektuje.  Pokračování existence vlády navíc závisí na iracionálních faktorech, které vládní koalice a premiér nemají pod kontrolou.

Nejdůležitějším je pud sebezáchovy, což je sice pud možná nejsilnější, ale zároveň stále jen pud. Vláda přežívá jen proto, že ještě stále existuje těsně většinová množina poslanců, kteří si uvědomují, že předčasné volby by znamenaly buď zánik jejich politických subjektů nebo by mohly znamenat konec jejich politických kariér, neboť mezi těmi nemnoha poslanci, kteří se za jejich zdecimované strany dostanou do Sněmovny po příštích volbách, oni nemusí být.

Což nás vrací k výše zmíněnému nedostatku respektu. Veřejnost vnímá spolek, který se navzdory všeobecnému opovržení drží zuby nehty u moci z důvodů prostého přežívání, už jen jako projekt, jehož jediným mottem je „urvi si, co můžeš“.

Taková vláda může ústy premiéra a některých ministrů tisíckrát opakovat, že chce po politice bezhlavých škrtů a zvyšování nepřímých daní nastartovat ekonomiku prorůstovými opatřeními nebo se chovat ohleduplněji k občanům, ale  ti zůstávají nanejvýš obezřetní. Po zkušenostech s vládní politikou, která pod jménem záchrany státních financí přivedla zemi do recese, experimentovala na občanech s registry i sKartami, dopustila epidemii otrav alkoholem, vnímá většina občanů každou další vládní iniciativu jako možnou „kulišárnu“.

V říši možných „kulišáren“, jejichž hlavním cílem je, aby se někteří lidé a skupiny takříkajíc“napakovali“ na úkor zbytku společnosti, tak skončily nejenom údajné vládní pokusy bojovat s korupcí, ale  i projekty, jejichž cíle by se jinak mohly jevit jako přímo „bohulibé“, například církevní restituce. Podobně dopadá penzijní reforma.

Vláda, která je už jen nesourodým mocenským spolkem, nevyhnutelně utopí i optimistické sliby v cynické hře, v níž si strany prohazují vládní posty, přičemž těch důležitých se zmocňují amatéři. Když ministryně obrany vyhází bez konzultací den po nástupu všechny náměstky, premiér se rozčílí, požaduje osobní schůzku, ale konfrontaci si rychle rozmyslí. Paní ministryně totiž drží premiéra, jehož vládu udržuje při životě už jen pud sebezáchovy a mocenský apetit zhruba stojedna poslanců, dokonale v šachu.

Není tak možná divu, že i v soukromých rozhovorech lze pozorovat ve vztahu k vládě nový jev: jakákoliv zmínka o ní vede k bezmocnému mávání rukama, zdvihání obočí, kroucení hlavou. Mnoho lidí o té vládě prostě už ani nechce mluvit. Jsou na ní alergičtí, stydí se za ní.

Jak špatně na tom tato vláda a strany, které ji tvoří, jsou, si lze ověřit i takříkajíc sociologicky. Navzdory snahám rozpoutat v reakci na vznik oranžovo-rudých koalic po krajských volbách jakousi další protikomunistickou mobilizaci, emocionálně podkreslovanou „hladovkami“ studentů, ČSSD a KSČM dále v průzkumech zvyšují svůj náskok. Česká pravice bohužel překročila svým nestoudným chováním ve vládě určitou mez, za níž se může většině obyvatel jevit jako přijatelnější politik, než jsou ti vládní, dokonce i bývalý komunistický politruk.

Právo, 20.12.2012