Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vláda stranického pudu sebezáchovy

Vláda stranického pudu sebezáchovy

Nově vznikající české vlády si v minulosti vysloužily nebo dokonce samy daly různá vzletná pojmenování. Začalo to už v roce 1989 vládou národního porozumění. V nedávné minulosti si zase koalice vedená občanskými demokraty, s premiérem Petrem Nečasem v čele, říkala „koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci.“ Pro Rusnokovu vládu se ujala označení „odbornická“ nebo prezidentská.

Jakkoliv se výše zmíněná označení často ukázala být dosti nepřesná, pokud šlo o to, co vlády po svém ustavení skutečně dělaly, přesto není od věci se zamyslet nad tím, co vlastně charakterizuje vznikající vládu sociální demokracie, hnutí ANO a lidovců. Pokud bychom brali za bernou minci to, co vidí jako společný jmenovatel koaliční strany, pak bychom asi mohli mluvit o „vládě fungujícího státu“.

Lepší fungování státu zmiňovaly ve svých programech všechny tři koaliční strany, a vytvoření fungujícího státu je i hlavním bodem společného koaličního programu. Všechny koaliční strany se inspirovaly náměty z dílny organizace Rekonstrukce státu, takže bychom mohli za určitých okolností mluvit i o „vládě rekonstrukce státu“.

To, co ale bude vládní koalici skutečně držet pohromadě, nejsou společné programové průniky, jakkoliv fungující stát je silné téma. Hlavním, i když oficiálně nevysloveným společným mottem bude snaha ubránit parlamentní politiku před ústavně rozpínavým prezidentem. Pokud budeme vládu nahlížet z tohoto úhlu, mohli bychom jí s trochou ironie nazvat „vládou stranického pudu sebezáchovy“.

Po všem, co si české politické strany—jak před předčasnými volbami, tak po nich—už užily s prezidentem Milošem Zemanem, bude nakonec  nejsilnějším společným zájmem udržet si prezidenta tak říkajíc od těla a nedovolit mu, aby ještě před skončením svého mandátu mohl znovu rozehrát hru o sestavování vlády, která mu poskytuje největší šance na posun směrem k poloprezidentskému systému.

České politické strany v minulosti ukázaly velkou míru hašteřivosti, a to jak ve vztazích mezi vládními stranami a opozicí, tak ve vztazích uvnitř koalic. Brzy po vzniku vlády se jistě vynoří témata, která proti sobě strany různým způsobem postaví.

Pokud v nich ale nepřeváží politicko-sebevražedné instinkty, budou se docela jistě mít na pozoru, aby jejich případné rozmíšky nedaly ústavně expanzivnímu prezidentovi znovu šanci podílet se na sestavování vlády.  Zemanův mandát končí začátkem roku 2018, zatímco ke konci roku 2017 uplyne volební období Poslanecké sněmovny zvolené v předčasných volbách na podzim minulého roku.

To znamená, že příští prezidentské a sněmovní volby se budou konat ve zhruba stejnou dobu, pokud se Sněmovna opět předčasně nerozpustí nebo prezident ve funkci předčasně neskončí. Nová vláda bude mít dost důvodů vydržet za každou cenu až do konce Zemanova mandátu.

 Jinými slovy: obavy z toho, co by mohl zase napáchat svými ústavně a politicky neortodoxními kroky prezident Zeman, pokud by ho pád vlády nebo předčasné rozpuštění Sněmovny posunulo zpět do středu  dění, budou silným důvodem k politické rozvaze mezi stranickými špičkami. Ba je dokonce pravděpodobné, že poprvé po dlouhé době budou mít v podobě stranického pudu sebezáchovy ve střetu s prezidentem společné silné téma vládní i opoziční strany.

ČRo Plus, 15.1.2014