Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vládní krize a (ne)umění politiky

Vládní krize a (ne)umění politiky

Řada politických analytiků už si povšimla, že česká politika se nese v duchu jakéhosi třídního boje, nebo přesněji řečeno, „třídního boje jinými prostředky“. Političtí protivníci nejsou vnímáni jako partneři k diskusi, v níž by se případně mohly hledat smysluplné kompromisy, ale jako nepřátelé, které je třeba, obrazně řečeno, zadupat do země.

Návrhy opozice, i ty smysluplné, jsou obvykle shazovány se stolu nikoliv na základě diskuse nad jejich obsahem, ale prostě proto, že pocházejí od opozice. Hlasování o důležitých zákonech většinou probíhá tak, že vládní tábor dává ostentativně najevo, jak moc opozice svými údajně zbytečnými vystoupeními jen zdržuje legislativní proces. Vládní poslanci a ministři vlády často ani taková vystoupení neposlouchají. 

Opozice na druhou stranu též často argumentuje nevěcně, uchyluje se k osobním útokům. I ta současná, tedy levicová opozice, do jisté míry pokračuje v politice, kterou přesně charakterizovala během vlády sociální demokracie ODS svým heslem „nulová tolerance“. 

Někteří politologové přitom upozorňují, že v Evropě existují tři základní typy politických kultur: středomořská, která se vyznačuje vysokou mírou často umělé konfrontace a malou schopností hledat kompromisy okolo politického středu; liberální, v níž pevná politická většina ctí individuální práva a spolupracuje s občanskou společností; a severoevropská neboli demokraticko-korporativistická, v níž různí političtí i sociální aktéři pracně hledají společná řešení okolo politického středu. 

V současné krizi se přitom ukazuje, že nejlépe si s ní v Evropě poradily právě ty země, které lze přiřadit k demokraticko-korporativistickému systému, tedy země skandinávské, Německo nebo Nizozemsko. Česká politická kultura, kterou novinář Karel Hvížďala nedávno trefně popsal jako „permanentní válečný stav“, má zatím bohužel k úspěšnému severoevropskému modelu daleko, a mnohem více připomíná model jihoevropský, který, jak známo, generuje obrovské ekonomické problémy. 

Konfrontační povaha české politiky přitom často zastírá absenci skutečně promyšlených názorů a strategií. Oč více chybí racionální, promyšlené argumenty, o to více se křičí a bojuje. Stejně jako v již zmíněném jihoevropském modelu tomu tak často přitom je i proto, že politická rozhodnutí jsou ovlivňována z pozadí neprůhlednými ekonomickými zájmy, často s pomocí korupce, takže různé reformy se neprosazují v podobě, v níž by byly nejracionálnějším a dlouhodobým řešením, reflektujícím širší konsensus, ale v podobě, která vyhovuje často podivným lobbistickým skupinám v pozadí. 

Politická krize, která vypukla uvnitř Občanské demokratické strany v souvislosti se schvalováním nového daňového balíčku a zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi, je navíc ukázkou toho, že pochybná kultura vysoce konfrontační politiky se nezastaví u bojových linií, které rozdělují vládní tábor a opozici. Je jako virus, který napadá politiku jako takovou. 

Jeho jedním rysem je přitom skutečnost, že motivy soupeřících skupin jsou značně netransparentní. Nevíme tak, zdali skupina uvnitř ODS, která odmítá další zvýšení nepřímých daní, jedná z ideologických pohnutek či naopak z pozic racionality, anebo jen utilitárně používá daňový balíček jako prostředek k vyřizování účtů uvnitř ODS. 

Dalším rysem je zatvrzelá neústupnost premiéra a jeho vlády. V normálnějších politických poměrech by premiér uznal, že pro daňový balíček v podobě schválené vládou nemá ve vlastních řadách podporu, a snažil by se nalézt s nesouhlasícími vládními poslanci kompromis, z něhož by mohly vyjít se vztyčenou hlavou obě strany sporu. V české politice premiér, i pod tlakem koaličních partnerů, naopak okamžitě vyhlásí pomyslný válečný stav: v zákoně se prý nic měnit nebude, bude předložen znovu, ale bude spojen s hlasováním o důvěře. 

Snaha zastrašit rebely pádem vlády je ovšem dětinská. V prvé řadě by přeci mělo jít o nalezení kompromisu, který by vládě pomohl sestavit smysluplný rozpočet. Zvýšení DPH, které tolik vadí rebelům i prezidentovi, přitom jistě není jediným možným řešením. 

Jenže je otázka, zda má premiér na výběr. Je do jisté míry obětí politické kultury, v níž se ctí především síla. I minulé vládní krize řešil tak, že případným nespokojencům z řad koaličních stran, zejména Věcí veřejných, hrozil pádem vlády. I kvůli tomuto neumění politiky se nakonec vládní většina, čítající původně 118 poslanců, scvrkla během dvou let na pouhou stovku. Virus konfrontace z pozice síly se ovšem nezastavil u vztahů mezi koaličními stranami a napadl nyní i vnitřnosti ODS. 

Celkový dopad tohoto stylu politiky na společnost je devastující. Znemožňuje, aby si společnost spojovala politická rozhodnutí, která mohou ovlivnit život každého občana na roky dopředu, s jakoukoliv racionalitou, což ohrožuje důvěru v demokratickou politiku jako takovou. 

Každá větší reforma je tak obklopena atmosférou nedůvěry, protože snaha prosadit zásadní reformy silou, bez diskuse, mimo jiné vytváří dojem, že podobu reforem diktují nějaké skryté zájmy. Výsledkem je politika ve stylu „ode zdi ke zdi“. Je totiž téměř logické, že se silou převálcovaná opozice pokusí řadu rádoby dlouhodobých reforem změnit, jakmile se dostane k moci. 

Vezmeme-li jako příklad vládní daňový balíček, je zřejmé, že soubor opatření, s nimiž nesouhlasí jak opozice, tak prezident republiky, tak někteří poslanci vládní největší vládní strany, má jen malou šanci zapůsobit pozitivně, i kdyby ho nakonec vláda silou prosadila. Ministr financí může stokrát opakovat, že se nedá na daňovém balíčku nic měnit. Jisté je, že pokud bude takový zákon prosazen, způsobí už kvůli intenzivním, často iracionálním politickým svárům, které ho doprovázely, více škody než užitku.

ČRo 6, 5.9.2012